Adrenalin na turistických trasách: Značkáře ohrožují býci a ohradníky

„Turistické trasy jsou pro všechny okolo docela ziskové. Pro stát, kraj, obce, zaměstnance v cestovním ruchu, ať to jsou ubytovatelé, restauratéři a podobně,“ zmínil hlavní značkář Klubu českých turistů Karel Markvart.

„Máme odhadnuto, že turisté, kteří se po našich trasách pohybují, utratí za požitky kolem pěti miliard ročně. To je to, co Klub českých turistů nese na zlatém podnose státu,“ řekl Markvart. Pochvaloval si přitom, že z krajů i ministerstva pro místní rozvoj putuje na rozvoj turistiky peněz dostatek.

„Dávají nám peníze, které potřebujeme. Takže nemusíme zkracovat naši práci a můžeme udělat to co je potřeba,“ dodal Markvart.

Pozor, plemenný býk

Na svých cestách se značkáři setkávají s řadou nebezpečí. Často zdolávají strmý terén a ořezávají větve i křoviny, které brání ve výhledu na značku. „Práci teď nejvíc komplikují elektrické ohradníky. Turistická značka vede polními, lesními úseky, je tam třeba i sto let. A najednou si ji pastevci přehradí, aniž by nám něco řekli. Někteří si tam dají ceduli s nápisem „Pozor, ve stádu je plemenný býk“. To je naše největší komplikace,“ vysvětlil hlavní značkář.

Turisté na elektrokoloběžkách a kolech v centru Prahy.

Druhou komplikací jsou podle Markvarta soukromé pozemky, po kterých vede mnoho kilometrů tras. Jsou místa, kde mají vlastníci zahrádky a pobývají na nich s dětmi. „Ti potom říkají, že jim pěší turisté nevadí, ale vadí jim cyklisté, kteří podle jejich názoru projíždí rychle a bezohledně. K tomu vždycky tvrdím, že 98 procent cyklistů jsou slušní lidé, kteří když vidí děti nebo skupinu turistů, tak zastaví, nebo zpomalí. Ale ta dvě procenta jsou skutečně vidět a s tím máme problémy, občas musíme cesty dokonce rušit,“ zmínil Markvart.  

Problémový úsek může být i krátký, který nejde obejít. Což je podle Klubu českých turistů třeba na strmých úsecích. Potom musí klub rušit celou třeba pěti nebo osmi kilometrovou trasu.

České značky ve světě

Značkáři pracují většinou ve dvojici. Je to bezpečnější a zjednodušuje to práci, kdy musí něco ořezat nebo jinak upravit. České značky je ale možné potkat i v zahraničí. Klub českých turistů začal značit přibližně před deseti lety v Podkarpatské Rusi. Chtěli obnovit zdejší síť značení, které tam bylo mezi válkami. Podle Markvarta se to částečně povedlo, na Ukrajině se v českém systému zhlédli a ve značení pokračovali.

Kulturní památka, rozhledna Hýlačka, lehla popelem. Kvůli žháři?

Další České značky jsou třeba v okolí chorvatského městečka Baška nebo v Rumunsku. „V Rumunsku v oblasti Banát je dosud šest českých vesnic. Spojují je turistické značky, které jsme pomáhali značit. Nejnovější projekt máme v Brazílii, kde je městečko Batajpora. Založil ho na začátku 50. let Jan Antonín Baťa a žijí tam potomci českých vystěhovalců. Za poslední dva roky jsme tam naší metodikou vyznačili turistické značky,“ dodal Markvart.

Dodejme, že barvy stezek neurčují jejich obtížnost. Ke značení se používají čtyři barvy víceméně proto, aby se neprotínaly 2 trasy stejné barvy. Červeně se obvykle značí dálkové cesty po hřebenech hor a údolími řek, modré jsou regionální, zelené a žluté bývají kratší spojky mezi nimi.

V Česku je přes 42 tisíc kilometrů značených tras. Každé tři roky je dobrovolníci obnovují. Množství je rozděleno na třetiny a každý rok se obnovuje jedna z nich, což je přibližně 14 tisíc kilometrů.