Chudé děti čichají na ulici lepidlo: Michaela (30) v Nepálu rozjela dětský domov

Pro Nepál se mladá žena rozhodla náhodou. „Přemýšlela jsem nad tím, kam odjedu dobrovolničit a nějak z toho vypadl Nepál, asi proto, že jsem už v osmnácti uvažovala o učení někde v Africe, ale tam mě do žádného programu kvůli věku nevzali, tak jsem si řekla, že budu mít štěstí v Asii,“ řekla s úsměvem Blesku Michaela „Mysha“ Gautam.

Nejdříve učila angličtinu v odlehlé vesnici v horách, kam nevedla ani sjízdná cesta, nebyl tam žádný obchod nebo nemocnice. Podle svých slov si zamilovala tamní děti a rozhodla se jim pomoci, nejdřív jen hrstce, které znala osobně.

Autobus se zřítil v Nepálu ze svahu: Zemřelo v něm nejméně 33 lidí

„S rodinou a známými jsme se jim složili na školné v dobré škole, na ubytování, a pak se to rozrůstalo a rozrůstalo, až dnes provozuji regulérní dětský domov. Kromě těch pár dětí ze začátku, které samy nadšeně chtěly dostat příležitost žít jinak než jen prací na poli, jsou tam teď děti, které to nejvíce potřebují. Ty, co ztratily rodiny při zemětřesení nebo jinak. O které se rodiče nedovedou nebo nechtějí postarat,“ říká Michaela.

Jak to vypadá v dětském domově v Nepálu? 

Žebrání, mrzačení, sňatky v pěti letech

Nepál je jednou z nejchudších zemí světa, lidem tam musí stačit jeden dolar na den.

„Byť nemám v rukou studie a statistiky, věřím, že tu zemi znám velmi dobře. Ostatně pro nás tam vládne tak nepředstavitelný chaos, že si nejsem jistá, že se nějakým statistikám dá vůbec věřit,“ popisuje Nepál Michaela a pokračuje: „Kdysi jsem četla, že až 97 % obyvatel prakticky nepoužívá peníze a živí se tím, co si sami vypěstují. V takových rodinách pak logicky jsou děti dobré hlavně k práci na poli. Chtějí většinou syna, protože věří, že ten je zabezpečí. Holčičky jsou odsunuty na druhou kolej a rodinám je vlastně jedno, co se s nimi stane – jen ať se brzy vdají.“

Ví to z vlastní zkušenosti. Její manžel je z Nepálu a jeho babička byla provdána už v pěti letech.

Češi poslali osm milionů dětem do Nepálu. Pomohla i herečka Čvančarová

„Pro nás jsou to nepředstavitelné podmínky. Velmi nerada generalizuji a znám tam velmi osvícené, moudré a dobrosrdečné rodiny. Na druhou stranu znám až příliš mnoho těch, co se o děti nezvládají postarat. Žijí v bídě, rodiče pijí alkohol, muži zcela běžně ženy i děti bijí,“ vypráví o otřesných podmínkách mladá žena. 

Michaela: V podobných podmínkách bychom dopadli stejně

Když dítě uteče nebo ho rodiče opustí či zemřou, končí na ulici. Čichají lepidlo, žebrají, schválně se mrzačí, aby toho na turistech vyloudily víc.

„Já jsem přesvědčená, že to ale není žádnými špatnými geny. Ne, ti lidi si za to nemohou sami, jak někteří rádi říkají, aby se zbavili „odpovědnosti“. Jsem přesvědčená, že kdybychom se my narodili ve stejných podmínkách, ve stejné výchově, společnosti –  dopadali bychom stejně,“ říká Michaela.

Peníze z ručně vyrobených doplňků

V roce 2010, když Michaela začínala, představovala si, že bude financovat dětský domov z činnosti neziskové organizace, tedy z darů sponzorů, případně zkusí nějaké granty. Nejdříve pracovala na nepálském projektu po večerech, pak se jí narodil syn. Novopečená maminka měla tak čas přemýšlet, co chce vlastně dělat. Chybělo jí podnikání, Nepál, stále více chtěla tamním dětem opravdu pomoci.

„Zároveň jsem ale chtěla vydělávat peníze a nepřišlo mi morálně správné brát si z neziskovky – z darů sponzorů – plat,“ vypráví Michaela.

Nakonec se tedy rozhodla podnikat. Dovezla z Nepálu rukodělné módní doplňky, tehdejší přítel jí technicky pomohl s rozjetím e-shopu a kamarádka se stala prvním zaměstnancem. Dárce sice Michaela má, ale většinu nákladů na dětský domov pokryje výdělek z e-shopu.

Snímky hrůzy: Sesuvy půdy pohřbily nepálské vesnice, nejméně 30 mrtvých

Tragické státní školy v Nepálu

Děti v dětském domově jsou rozděleny do menších skupinek tak, jak si je vyberou. Mají tety a strýce, které se o ně starají, chodí do školy a doučují je nepálští zaměstnanci i dobrovolníci. Pokud to finanční situace dovolí, vezmou se děti na výlet, plavat nebo i na piknik. Podle Míšiných slov potřebují děti hlavně lásku.

„Děti z dětských domovů chodí do soukromé školy, kde se vyučuje anglicky. Nepálské státní školy fungují dost příšerně. Třeba se stane, že učitel přijde opilý, ředitel nepřijde vůbec a člověk s diplomem z angličtiny nedokáže odpovědět na „how are you“. Kdo na to jen trošinku má a komu na dětech záleží, posílá své děti do soukromých škol. Do budoucna bych moc ráda v Nepálu otevřela vlastní školu,“ přibližuje Michaela svoje plány.

Každodenní život v dětském domově:

Příliš bezstarostní spolupracovníci

Michaela má dvě děti, nyní čeká další. Do Nepálu jezdí několikrát do roka. O svých cestách říká: „Nepál je jiný svět, je to tam tak nějak uvolněnější, živočišnější, temperamentnější, to mi vyhovuje. Také jsem moc ráda, že se mnou jezdí mí synové, že získávají rozhled po světě, nejsou xenofobní, vidí, že se jinde žije úplně jinak než u nás.“

„Na druhou stranu někdy je té bezstarostnosti ze strany nepálských spolupracovníků až moc a mě to z pozice šéfky fakt frustruje,“ směje se mladá žena a vzápětí dodává: „To je čas odjet se zregenerovat efektivní prací do Česka. Každopádně si tam člověk silně uvědomí, jaké má obrovské štěstí, že se narodil v Evropě!“

Pokud chcete dětskému domovu v Nepálu pomoci, můžete nakoupit oblečení, které nese prvky ruční práce, např. je ručně potištěné nebo barvené, na e-shopu THAO.

Dětský domov lze podpořit i přímo, ať už finančním darem, nebo speciální adopcí na dálku. Více informací naleznete ZDE a o možnostech, jak se zapojit, se dočtete ZDE.

Podívejte se na bohatou galerii z dětského domova v Nepálu: