Architekt Jiří, který skončil na ulici: O rozvodu, exekucích i sociálním bydlení

Nezakrývá, že si za problémy může z 99 procent sám. Několika, byť málo, špatnými rozhodnutími. V době, kdy se vládní strany přou o to, pro kolik lidí má být sociální bydlení k dispozici a zda jej mají dostat i lidé, kteří se do svízelné životní situace nedostali bez vlastního přičinění, přináší pan Jiří svůj pohled na věc.

Podporuje přitom platformu Mít svůj domov, která vládu vyzývá k přijetí zákona o sociálním bydlení a na pondělí chystá protest na Staroměstském náměstí v Praze. „Na shromáždění vystoupí známé osobnosti, lidé v bytové nouzi a mnozí další. Jde o poslední velkou šanci na další dlouhá léta podpořit vznik zákona a zamezit tak obchodu s chudobou a lidskou důstojností,“ tvrdí organizátoři.

Podnikání s kamarádem krachlo. A finanční polštář chyběl

Architekt Jiří byl poměrně úspěšným člověkem. Blesk.cz popsal svůj příběh, ve kterém skončil až na ulici, ale vše se (snad) v dobré obrací. „Má to dvě fáze. Tu úspěšnou a tu pomalu neúspěšnou, jako když jdete z kopce. Vyjdete na kopec a pak jdete pomalu dolů. Nebylo to z čistého nebe, ale mělo to své opodstatnění,“ říká pan Jiří. 

Přiznává, že šlo i o souhru tehdejší doby a jeho špatných rozhodnutí. Se spolužákem z ČVUT založili v roce 1990 vlastní firmu. Tahle první fáze byla ještě zajímavá, vzpomíná Jiří. 

„Byznys s chudobou dál pokvete.“ Kritici cupují návrh na sociální bydlení

„90. léta jsme pracovali třeba 18 hodin denně pondělí až sobota. V neděli jsme si dopřáli, že jsme dopoledne byli doma. Bylo to hektický, ale i pěkný, udělali jsme toho hodně. Pak to ale začalo nést následky v těch divokých letech, kdy byla různá platební morálka. To nás také začalo svým způsobem poznamenávat. Mělo to i vliv na rodiny. Pak jsme se rozešli, já dělal v menší skupině, a když jsem šel z kopce dolů, tak jsem neměl žádný finanční polštář a bylo to úplně jiné poznání,“ uvedl Jiří.

Finanční nouze, rozvod a odchod rodiny

Bez peněz se panu Jiřímu začalo vést o poznání hůř. „Nedostatek peněz vedl k rodinné nejistotě. A ta k tomu, že se eskalovalo vnitřní partnerské soužití. Skončilo to rozvodem,“ poznamenává. S exmanželkou má dva syny. A závazky k rodině, které se dnes snaží hradit, protože již opět normálně pracuje. 

Finanční problémy měl velké – vedly ke třem exekucím. U jedné mu pomohli přátelé, dvě další se mu podařilo „zpacifikovat sice skromnými a pomalými kroky“.

„Rodina se odstěhovala, a když jsem i já vystěhoval poslední věci a vrátil jsem se do tehdejšího domova, tak tam kromě zdí byl jenom vzduch. Říkal jsem si: Kolem nic, ve mně nic. Jednoho nedělního večera jsem musel zazvonit na nocležnu v Praze na Slupi. To byla ta nula, pak jsem začal kráčet malými krůčky po mírné cestě směrem nahoru,“ vzpomíná Jiří.

Šlechtová po sporech s Marksovou: Stát nemůže dávat byty všem, kdo berou dávky

Z noclehárny se probojoval do azylového bydlení a pak teprve do tzv. komerčního bydlení – na ubytovnu. Práce se mu hledala těžko, začal však chodit na brigády, poté se vrhl na kompars a začal dělat také kustoda. S oběma syny se dnes stýká.

Sociální bydlení: Stát by měl pomoct všem, míní Jiří

Otázka sociálního bydlení pana Jiřího kvůli jeho osobní zkušenosti zvláště zajímá. Hádky ministryň o to, kdo všechno má mít právo na sociální byty, glosuje se zkušenostmi muže, který si zažil dobu, kdy pomoct potřeboval.

Stát by podle něj měl pomoci lidem, kteří se do svízelné situace dostanou, i když se špatně rozhodnou. Ale ne jen tak. „Myslím si, že ano, ale za nějakých tvrdých, nicméně humánních podmínek. Nejde o to si přijít jakoby do obchodu a tam si vzít sociální bydlení. Mělo by to být něčím podmíněné a tak říkajíc vykoupené,“ říká.

Jinými slovy, muselo by se určit, za jakých podmínek tuto možnost „druhého sociálního života“ mohou lidé v nouzi využít. Podle pana Jiřího je přitom důležité, aby člověk, když se dostane na dno, neztratil sociální vazby. A aby se z něj nestal bezdomovec „plnokrevník“, který je déle než dva roky bez práce a již se do ní nikdy nevrátí.

Najít sociální bydlení je těžké. Vozíčkář Tomáš uvažoval i o domově důchodců

„Samozřejmě má to být něco za něco. My ti to poskytneme, já to přijmu za podmínky, že na tom budu participovat. Já ti pomůžu, ty mi to vrátíš. Forma, jestli participovat na obnově fondu nebo finančními splátkami je už věc, jak to zkonstituovat. Myslím si, že je to tak správné. Já ti půjčím, ty mi to vrátíš. Dluhy se mají splácet. I když tedy ne s drakonickým exekutorským nebo lichvářským příplatkem, kdy si půjčíte 10 tisíc a máte splatit sto,“ pokračuje pan Jiří.

Obchod s chudobou: Předražené ubytovny

Do vysokých peněz nejdou však jen tyto příplatky, upozorňuje pan Jiří. V Česku se také mluví o obchodu s chudobou a drahých ubytovnách.

„Některé ty finanční požadavky jsou v podstatě nemravné. Když v 2+1 bydlí pět lidí a každý platí přes pět tisíc, tak 2+1 za pětadvacet tisíc mi připadá jako slušný byznys,“ říká pan Jiří.

On sám na ubytovně zažil mnohé. Včetně devíti spolubydlících. „Musíte zachovávat řád toho typu zařízení. Když ho neplníte, jste ukončen. Odcházíte. Nikoho nezajímá, kam. Jsou různé typy zařízení a vy v té komunitě, ve které žijete, máte zprávy, kde je to lepší, kde je to horší,“ popisuje.

Muž pobíral dávky, koupil si ale bazén. Prozradil ho nedoplatek za vodu

Se spolubydlícím sdílel pokoj velký devět metrů čtverečních. Během března by se však měl přestěhovat do běžného podnájmu v činžovním domě. Těší se především na to, že bude mít samostatné bydlení. Ve kterém za sebou bude moci zavřít dveře a být konečně doma.

Sociální bydlení by dle něj mělo patřit především obcím, ubytovny komerčního typu pak sloužit např. dělníkům. „Ten byznys by pak patrně zemřel. Lidé by přispívali na bydlení dávkami nebo – jak by se postupně zvedali – finančními prostředky z vlastní práce, peníze by zůstávaly v obci. Tak, jak to je nyní, tak veškeré příspěvky pro tyto lidi mizí v rukách úplně někoho jiného,“ dodává pan Jiří.