Proč jste jela do uprchlických táborů?

Důvodů bylo hodně. Určitě ze zvědavosti, protože jsem chtěla vědět, jak to tam vypadá a co se tam děje, protože se o situaci hodně mluví. Druhý důvod byl, že je mi těch lidí líto a myslím si, že když někdo utíká z války a ze svého domova, tak na tom asi fakt nebude dobře, a chtěla jsem jim nějakým způsobem pomoct.

Jana Lejskeová v uprchlickém táboře
Jana Lejskeová v uprchlickém táboře
Autor: Facebook Refugee Support Greece

Zůstal vám tento názor i po tom, co jste strávila měsíc mezi uprchlíky?

Myslíte, jestli je mi těch lidí líto? Rozhodně, já jim tu situaci vážně nezávidím. Názor jsem nezměnila, spíš naopak. Je mi těch lidí ještě víc líto, protože jsem viděla, v čem žijí, a pocítila jsem, jak strašně náročné to pro ně musí být – zvykat si na jinou kulturu a podobně. Jediné, co jim zbývá, je naděje. Oni sami před sebou nemají žádnou budoucnost, protože neví, co se bude dít, kdy ta válka skončí, jestli budou moct dál do Evropy. A jediná budoucnost, o které ví, že je čeká, je život ve stanu v uprchlickém táboře. 

Čím jste se zabývala v řeckých uprchlických táborech?

Primárně jsme distribuovali potraviny a oblečení. Cílem bylo naplnit nejvíc jejich základních potřeb, například se tam rozdávaly ohřívače do obytných kontejnerů. Ale to nejzákladnější je jídlo a oblečení, protože je tam větší zima, než na kterou jsou zvyklí, navíc si s sebou ani nemohli nic vzít. Jednak jsme ty věci třídili ve skladu, aby v nich byl pořádek, a pak jsme je distribuovali. Navíc důstojným způsobem. Některé organizace je jen vyndavaly z pytlů, my jsme z prázdných místností udělali obchůdek, kterému jsme říkali butik. Vypadal jako sekáč, kam lidé přišli a směli si vzít od každé věci jeden kus. Víc to připomínalo nakupování a jejich normální život. 

„Butik“, ve kterém Jana a její kolegové vydávali uprchlíkům oblečení.
„Butik“, ve kterém Jana a její kolegové vydávali uprchlíkům oblečení.
Autor: Refugee Support Greece

Bylo to pro vás náročné?

Někdy ano, ale většinou to bylo fajn a měla jsem z toho dobrý pocit. Já třeba nesnáším nakupování a tady jsem byla celou dobu v obchodě s oblečením, ale hrozně mě to bavilo, protože jsem v tom viděla smysl. Ale někdy to bylo náročnější, protože pro ty lidi to bylo těžký. Třeba jsme tam měli paní, co se rozbrečela kvůli kabátu, který si nechtěla vzít. Říkali jsme jí, že jí bude zima, a ona se rozbrečela. Nebyly to nějaké vyděračské slzy, jen jí to připomnělo její situaci. Takové momenty byly těžké. 

I tak o tom mluvíte hodně pozitivně. Máte ale nějaké vyloženě negativní zážitky?

Negativní asi nemám. Nemůžu říct, že by to celé probíhalo v pohodě, člověk se každý den setkává s něčím, co je pro něj nepříjemné. Ale umím to v sobě zpracovat a pochopit. Měli jsme tam i nějaké konflikty, ale vždycky se pro mě nějakým způsobem vyřešily a pochopila jsem, proč se to stalo. Tím pádem na tom nemůžu najít nic negativního. Hodně jsem se tam naučila, myslím, že jsem toho hodně pochopila a měla jsem pocit, že dělám něco, co má smysl.

Co říkáte na lidi, kteří by vás stoprocentně zařadili do škatulky poblázněných sluníčkářů?

Já jim většinou říkám, že jsem sluníčkář a že jsem na to hrdá. Myslím si, že se nedá lidi nálepkovat, lidi jsou různí a nálepka nám jen něco usnadňuje. Čím víc se snažíme věci nějakým způsobem zaškatulkovat, tím míň tomu rozumíme a jsme schopni to pochopit. Myslím, že ze strany těch lidí je to spíš obrana, aby to nemuseli chápat. 

Jak vás ty týdny mezi uprchlíky poznamenaly? 

Asi tak, že je ze mě – jak by tihle lidé řekli – sluníčkář. Nejvíc mě poznamenalo, že jsem tam spolupracovala se samými lidmi, kteří tam přijeli dobrovolničit zadarmo a na své vlastní náklady pomáhali potřebným. Být mezi takovýmito lidmi, kteří smýšlejí naprosto stejně, přestože jsou odlišní, mě naopak motivovalo, že je to důležité. Že to má smysl a že je na světě spousta skvělých lidí, kteří jsou ochotni dělat něco navíc, něco pro druhé. 

Video
délka: 09:31

Blesk.cz rovněž loni náhlédl do Řecka mezi uprchlíky. Podívejte se, jak to před rokem vypadalo v táboře Idomeni na hranicích s Makedonií. Václav Lang, David Vaníček

Dají se tyhle zkušenosti a náhled, který tam člověk získá, nějak aplikovat v běžném životě třeba tady v Česku? 

Pro mě určitě. Jestli to dokáže někdo jiný pochopit, to nevím, ale pro mě určitě. Když jste ve společnosti, která je tolerantní k sobě navzájem, která se snaží druhým lidem porozumět a nemyslí jenom na sebe, ale i na druhé, když dělají něco navíc, co není pro ně, ale je to něco smysluplného, tak myslím, že se pak žije líp. Což zní hrozně sluníčkářsky. 

Jana Lejskeová v uprchlickém táboře
Jana Lejskeová v uprchlickém táboře
Autor: Facebook Refugee Support Greece

Vy se teď za uprchlíky chystáte znova. Pojedete na stejná místa?

Ráda bych se podívala i na další místa, protože jednou z mých motivací není jen pomáhat, ale jsem i zvědavá na to, jak to kde funguje. Tím, že studuji sociální pedagogiku, bych si to chtěla splnit v rámci praxe. Už vím, s jakými organizacemi tam jet, abych se mohla vyloženě věnovat dětem a pracovat ve vzdělávání dětí.

Jak na vás reagují místní?

Ze začátku byli místní Řekové v Alexandrii strašně vystrašení z toho, že tam mají mít uprchlický tábor, a odmítali ho. Ale ve chvíli, kdy už tam uprchlický tábor je a funguje celkem dobře, zjistili, že ti lidi jsou normální lidi, který jsou jen v zatraceně blbý situaci. Nakonec je tam přijali a snaží se jim pomoct. Na mě to působilo tak, že celá Alexandrie se snaží nějakým způsobem pomáhat. Buďto se snažili tím, že vozili dotace do kempu, nebo třeba nám dobrovolníkům i uprchlíkům dávali slevy. Například za hotel jsme platili směšné ceny, protože se nám snažili vyjít vstříc. Za oběd jsme platili jedno euro. 

Nemáte strach, že s uprchlíky může přijít nebezpečí do Evropy?

To mám, určitě mám, ale myslím, že ti lidé jsou v takové situaci, že nemají na výběr. Potřebují někam jít, někam se ukrýt a potřebují pomoct. Čím víc jim budeme pomáhat a čím víc se budeme snažit jejich situaci stabilizovat, tím víc se vyhneme nebezpečí. Když stavíte hranice, tak vzniká nenávist. Když je boříte, tak naopak nastane možnost dialogu, možnost navázat vztahy. Je to vidět i tehdy, když uprchlický tábor nefunguje. Lidé jsou pak víc frustrovaní, víc v krizových situacích a o to víc agresivní, ale kdo se jim může divit, když nespí, nemají žádné soukromí, nemají dostatek jídla, nemají jak zajistit rodinu a tak. Pak jsou agresivní. Já jsem taky protivná a nepříjemná, když se nevyspím. U nich je to trochu větší extrém.  

Fotogalerie
11 fotografií