Autista Michal vede terapie pro lidi se stejnou poruchou. Film odhaluje jejich duši

Lukáš, Majda, Denis, Ahmed a Marjamka. To je pět dětí a teenagerů, kteří vystupují v dokumentu Normální autistický film. Ten měl premiéru v minulém týdnu a diváci ho teď můžou vidět v kině. Už v říjnu dostal film hlavní cenu na filmovém festivalu Ji.hlava. Všichni z protagonistů trpí lehčí formou autismu, tzv. Aspergerovým syndromem.

„Pokusme se autismu porozumět jako fascinujícímu, byť často jen obtížně rozluštitelnému způsobu myšlení. Neboť kdo má určit, co je normální: žít ve spěchu a stresu a přehlížet absurdity moderní doby, nebo spíš ve světě toužebně hledat řád, ticho a klid, tedy podmínky, které kdysi bývaly normou,“ řekl režisér snímku Miroslav Janek.

Normální autisté ukazují v dokumentu, jak se žije s Aspergerovým syndromem. | Memesis Film

Janek prý neměl se zachycením situací nejmenší problém. „Zvykli si na mě a nechtěně mi nabízeli spoustu zajímavých situací,“ uvedl. Jak doplnili na jedné z projekcí také dva protagonisté a sourozenci Ahmed a Marjamka, nevadilo jim, že je někdo skrze kameru pozoruje, ale to, že se jim pak děti posmívají.

Každý z protagonistů je typický něčím jiným – děti Ahmed s Marjamkou mají svůj svět – Marjam mluví dobře anglicky, což se naučila sama. Ahmed miluje lego a fyziku. Starší děti Denis, Lukáš a Majda si prochází obdobím puberty každý jinak. Denis věnuje veškerý čas hraním na klavír, Lukáš má svébytný, otevřený humor a lásku k filmům a Majda trpce rapuje o životě, ve kterém si s nikým nerozumí.

„Syn mi přerazil nos! Ale je to moje dítě,“ říká maminka autisty (26)

Terapeut Michal: Autistům může vadit pohled do očí

„Autisti mají v různé míře problém si poradit ve věcech, které jsou pro většinovou společnost samozřejmostí. Obecně jsou jednoduše něčím zvláštní,“ otevřel v rozhovoru pro Blesk.cz téma terapeut a rovněž autista Michal Roškaňuk, který se na filmu taktéž podílel. Většina z protagonistů chodí do centra, ve kterém pracuje. Roškaňuk podle svých slov díky svému hendikepu snáze autistům rozumí. Prozradil, že během své práce terapeuta musí častěji dělat pauzy, aby si odpočinul.

Jak se pozná autista?

Na první pohled na nich nepoznáte nic, ale můžete si všimnout, že se nedívají například příliš do očí ostatním a někdy nerozumí, co jim říkají ostatní, nebo naopak jim špatně rozumíte vy. Nedá se ale říct, že by to tak platilo vždy.

Jsou díky jinému chování víc „vidět“?

Když se autista nezvládá dívat druhému do očí, protože pak není schopen vnímat svou řeč, tak může docházet k tomu, že protějšek má dojem, že je neupřímný a nestojí o kontakt. Takoví lidé těžko hledají práci, mají problém ve škole, i když jsou inteligentní, tak často selhávají, protože jim třeba vysoká škola nedokáže nabídnout potřebné prostředí. Naopak když se pro něco nadchnou, tak vynikají. Hůř rozumí sociální komunikaci a gestikulaci. Tu společnost používá velice často, a tak může docházet ke zmíněným problémům.

Existují různé druhy autismu?

Často se používá členění na vysoko, středně a nízkofunkční autisty. Souvisí to s mírou samostatnosti člověka, ale spektrum poruch je široké. Pro nízkofunkčního autistu bude největším problémem, že si nerozumí se svým okolím, je obtížné s ním navázat jakýkoliv kontakt. Na tzv. vysokofunkčním autistovi nepoznáte nic, například se hodí mimo jiné i pro povolání novináře, protože mají mnoho zájmů, ale těžko se soustředí jen na jeden, pokud v něm nejsou výjimeční. Další věc je míra zátěže, snesou méně než ostatní a snáze se unaví. Pro některé jsou zatěžující okolní zvuky, které ostatní nevnímají, musí se hůř unavit a nevydrží ani osmihodinovou směnu.

Mohou se reakce naučit nebo v nich předstírat?

Je to tak na půl. Nejde tak úplně se něco naučit, ale kompenzovat to. Když mi vadí pohled do očí, tak se dívám na nos nebo mezi obočí, což ze čtyř metrů není poznat, a obě strany jsou spokojené. Je to nejsnazší řešení.

Jak je to s chápáním humoru?

U sociální komunikace, kdy autisté nerozeznají nadsázku, ironii, jak ho to naučit? Můžete se naučit typické situace. Když vám někdo řekne „tys to vyvedla“, zprvu to nechápete a berete to jako pochvalu, pak se naučíte rozpoznat, jak z toho vyjít konstruktivně. Jeden z největších problémů ale je, že jsou autisti silně emotivnější než ostatní, a tak se stresová situace víc zatíží. Nicméně po pokárání autista reaguje hned a hledá nápravu, řekne, že se to příště nestane, a chce odejít. Na to ale není společnost zvyklá a může se zdát, že se chce z něčeho vyvléct, a vyvolá to podezření.

Rozumíte více svým klientům díky tomu, že jste sám autista?

Je to jeden z hlavních důvodů, proč jsem se začal autismu věnovat v praxi. Když jsem byl dítě, tak se u nás ještě nediagnostikoval autismus, měl jsem ještě jinou diagnózu. Poté, co jsem se ale setkával s autistickými dětmi, se kterými měli rodiče různé obtíže, věděl jsem, že jsou to prima děti, a i díky tomu zjistil, jakou to má příčinu.

Protagonisté filmu Normální autistický film, který je teď v kinech: