Mříže, kamery i pouta: Navštívili jsme jediný dětský detox v Česku

„Tohle jsou lůžka akutní péče a celé oddělení je uzavřené, mříže v oknech, dveře jsou zamčené a nelze se dostat ven.“ Tak popisuje první místnost, kde závislé děti začínají svoji léčbu, sociální pracovník Martin Triebenekl (32). V jednoduše zařízeném pokoji s kovovým nábytkem jsou dvě lůžka, ke kterým mohou být akutní pacienti v případě potřeby i připoutáni. Sestry pak vše kontrolují oknem vedoucím do sousedící ordinace.

Podle Triebenekla slouží akutní péče zejména k vyčištění organizmu intoxikovaných jedinců. Průměrně tam stráví dva dny. On sám v Dětském a dorostovém detoxikačním centru Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského pracuje už 5 let.

„Mám na starosti návaznou péči u dětí, to znamená zajištění komunikace s léčebnami a ústavy. Pokud někdo projeví zájem o léčbu, tak to domlouvám s rodinou, s kurátorem i s lékaři tady,“ popisuje Triebenekl. S dětmi se snaží mluvit o všem, občas je ale komunikace složitější, než by si představoval. „Agresivní moc nejsou v tom ohledu, že by nás ohrožovaly, ale někdy se stane, že jsou verbálně agresivní, ale to není tak moc dramatické,“ popsal pro Blesk.cz.

Dětští narkomani v Česku: Pervitin sežene i školák, kritizuje primář léčebny

„Nejčastěji mají žloutenku typu C“

V další místnosti, kam se děti podívají, už nás zdraví na pohled velmi milé sestřičky v čele s pediatričkou a hepatoložkou Ludmilou Jeřábkovou, která má v detoxikačním centru na starosti fyzické zdraví pacientů oddělení. „Jsou tady i klienti, kteří mají opakovaný pobyt, a při každém pobytu se jim dělá screening, což patří mezi povinná vyšetření detoxu, která jsou i nasmlouvaná s pojišťovnou, to jsou testy na drogy, jaterní testy, panel hepatitid a HIV,“ vysvětlila lékařka. Se žloutenkou typu C se prý setkává nejčastěji.

Na oddělení, kam se v jednu chvíli vejde až 14 dětí, nechybí ani místnost s označením „Škola“. Jednotřídku vede speciální učitel, který má za úkol, aby především děti s neukončenou školní docházkou pokračovaly ve studiu. Hned vedle třídy jsou pak soukromé místnosti pro personál. Nechybí také malá jídelna, kam se vozí jídlo z centrální nemocniční kuchyně a koná se tam také většina terapií.

Expert radí, jak poznat v dítěti feťáka. Pro školáky je pervitin dostupnější

Ping-pong za mřížemi

Volnočasové aktivity nebo třeba každodenní rozcvička pak probíhá v tzv. edukační místnosti. Neveliký pokoj připomínající tělocvičnu obsahuje kromě boxovacího pytle i stolní fotbálek nebo ping-pong. Dětští pacienti mohou využít i improvizovanou posilovnu. V oknech opět nechybí mříže a vše kontrolují všudypřítomné kamery.

„Je to kvůli monitorování celého oddělení, pokud to děti ví, funguje to psychologicky, že nedělají neplechu,“ vysvětluje Triebenekl. Děti také mohou chodit na vycházky, právě z nich ale běžně někdo uteče. „Většinou to je z venku, to znamená, pokud jsou na vycházce v areálu nemocnice nebo s nějakou blízkou osobou, ať už je to rodinný příslušník, či rodič při převozu do ústavu,“ doplnil sociální pracovník.

Na společenskou místnost navazuje hala se sedmi dvoulůžkovými pokoji. Ty jsou jen velmi jednoduše zařízené a děti v nich mohou mít jen základní oblečení, hygienické potřeby, učení a případně knihy. Naopak mobilní telefony, rádia, mp3 přehrávače, ale i piercingy nebo dekorativní kosmetiku mají přísně zakázanou. Veškeré věci ponechané i přímo od rodičů pak personál nemocnice důkladně prohledává. To se týká také korespondence. Samotné děti pak kontroluje zdravotní personál, a to po každé vycházce s terapeuty nebo případně rodiči ze zahrady nemocnice.

Co mohou mít děti na oddělení?

Občanský průkaz, kartu pojišťovny, hygienické potřeby (zubní kartáček, neotevřenou zubní pastu, mýdlo, hřeben, papírové kapesníky, krém (dekorativní kosmetika není povolena), dívky vložky, chlapci holení (jednorázové břity, které budou umístěny u zdravotních sester), dvě pyžama, spodní prádlo a ponožky, přezůvky. Dále 1 školní sešit na napsání životopisu, propisovací tužka; děti, které navštěvují ZŠ – učení. Eventuálně knihy, dopisní papíry a známky.

Anna je od 12 let na drogách, dávky platila i sexem. Vše kvůli rozvodu rodičů

Život po detoxu

Poté, co děti projdou 7 až 12denní léčbou v detoxikačním centru, většina z nich po předchozí domluvě putuje do dalšího zařízení – ústavů nebo léčeben. Poté už o nich pracovníci centra většinou nic neví.

„Ta úspěšnost je počítána spíše na dokončený detoxikační pobyt, protože to je to, co můžeme dokázat. Jinak co se týče dokončených léčeben, tam tu zpětnou vazbu nemáme a vidíme jen ty děti, které se nám vracejí stále dokola, tedy tam, kde to úspěšné není, tam máme jistotu, že se to nepodařilo,“ vysvětlil Triebenekl. Podle něj se do detoxu vrací zhruba čtvrtina.

Jsou ale také světlé případy. „Třeba sem přišly dvě dívky, už byly po zletilosti a tvrdily, že byly tři roky zpátky na detoxu a že jsme jim pomohli, nasměrovali do léčby, a že tedy zvládly celou dobu abstinovat a zařadily se zpátky do běžného života. Našly si práci, známost, vystudovaly školu a tak dále. Takže to určitě potěší, když se to podaří,“ uzavřel.