Bití dětí při špatném vysvědčení? „Hrubá chyba,“ říká expert a radí rodičům

Autor: Daniela Soukalová - 
30. 6. 2016
11:45

Jak se zachovat, když dítě donese domů vysvědčení, které není zrovna podle představ rodičů? Tuto otázku nejspíš nyní bude řešit více rodičů. Podle dětského psychologa Jiřího Nováka není rozhodně dobré nad tím jen mávnout rukou, aby dítě nezískalo dojem, že je nám jeho prospěch lhostejný. Druhý extrém jsou však fyzické tresty, dle Nováka jde o hrubou chybu. Upozorňuje ale i na to, že dnešním dětem stačí být průměrné a nenamáhat se. Místo učení se raději baví na sociálních sítích a internetu.

Jak se postavit nejlépe k tomu, když dítě donese domů vysvědčení, které není zrovna podle představ rodičů?  

Nejspíš s klidem a rozumem, protože dnešní den již nic jiného ani udělat nemůžeme. Tím jsme se měli zabývat na začátku školního roku. Špatné vysvědčení není většinou věcí pouze našeho dítěte, ale i jeho sociálního okolí, především jeho rodiny.

Dítě svým jednáním většinou odráží postoj rodiny, ve které vyrůstá. A tak dítě, které vyrůstá v kulturním prostředí, netrpí žádnými poruchami učení a chování a je od raného věku vedeno ke vzdělání jako k trvalé hodnotě – jen v řídkých případech bude mít k učení odpor a špatný prospěch. Ten spíše můžeme očekávat u dětí, které se setkávají v rodině s despektem ke vzdělání, jako k něčemu zbytečnému, kde je spíše zaměření nikoliv na perspektivu, ale na okamžitý materiální zisk.  

Je v pořádku mu říci: „To nic, je to jen vysvědčení“, nebo to pro dítě může být demotivující do dalšího roku?  

Určitě ne, dítě získá dojem, že nám je jeho prospěch lhostejný, tím pádem spíše půjde cestou nejmenšího odporu a námahy, nebude mít potřebu mít lepší výsledky, protože se mu nedostane „psychologické odměny“, uznání a pochvaly, která patří k takzvaným vyšším potřebám – uznání vede k pocitu osobního uspokojení a vede k sebedůvěře a sebejistotě.

Jistě není v pořádku, když inteligentní dítě má špatné studijní výsledky, dlouhodobé výzkumy zjistily, že v dospělosti jsou potom takové děti méně spokojené, více agresivní a delikventní, méně sociálně úspěšné, mají i nižší platy a častěji se rozvádějí. Patrně jim pak dochází, co promarnily a vinu dávají paradoxně společnosti, které se mstí, a nikoli sobě. Ale tak už to bývá, že jen málokdo přizná objektivně vlastní vinu. Tím pádem to neodbudeme slovy, že se „nic neděje“, ale spíše se domluvíme, jakým způsobem a také proč horší prospěch zlepšit, což ovšem je také třeba důsledně dodržet hned od začátku nového školního roku.  

Co rodiče, kteří takové problémy řeší rovnou fyzickým trestem? Jaký to může mít dopad na dítě? 

To je jistě hrubá chyba, dítě pak má strach jít vůbec domů, obavy z nepřiměřeného trestu vedou i k pokusům o sebevraždu a musím připomenout, že v ČR máme alarmující velmi vysoký počet dětských sebevražedných pokusů, jejich počet se odhaduje na cca 500 ročně. Některé dítě ani nemusí myslet svůj čin vážně, ale bohužel zasáhne nešťastná náhoda a pokus, původně míněný jako „výkřik o pomoc“, skončí tragicky.

V poslední době se množí i případy opilosti až otravy alkoholem dětí, které také mohou skončit smrtí. Jistě, líné, nepořádné a neposlušné dítě zaslouží potrestat, ale jistě existují jiné formy, než „krutý výprask“ v afektu, který výchovně ani příliš nepůsobí. Spíše naopak – jednak na něj dítě brzy zapomene a potom v něm vzbudí averzi vůči trestající osobě, tedy rodiči a také k učení jako „příčině“ bolestivého trestu.

Po desátém roce života dítěte jsou již fyzické tresty zcela nevhodné. Výchova je stále věcí rodiny a především rodičů, nemůžeme se proto zlobit na své potomky, když jsme se jim sami v dostatečné míře nevěnovali. Stále platí, že nejvíce působí náš vlastní příklad. Jistě, někdy je opravdu na vině některá z poruch, ale to je již jiná kapitola.  

Co by rodič nikdy neměl dělat nebo říkat?  

Určitě by neměl zpochybňovat inteligenci dítěte, neměl by říci „to snad máš po matce/otci – z  naší rodiny to být nemůže a také by nikdy neměl vyslovit „nemám tě rád“. Je toho jistě více, např. různé urážky a necitlivé poznámky, ale vždycky bychom měli pamatovat, že vytýkáme to, co dítě udělalo chybně, ale nikdy nekritizujeme zjev, intelekt a neříkáme to, co by dítě traumatizovalo.

Dítě by nikdy nemělo mít pocit, že je z rodiny „vykořeněno“, nepatří tam, je nechtěné, nemilované a hloupé. Rodina a rodičovská láska je základem jistoty, stability a důvěry, atributů zdravého vývoje osobnosti, které by nikdy nemělo ztratit.

Co je naopak vhodné?  

Určitě nebudeme neúspěch bagatelizovat a je na místě vyjádřit nespokojenost, ale ne proto, že dítě zklamalo naše očekávání, ale proto, že skutečně na lepší výsledky má. Bohužel, dnešní doba je poznamenána tíhnutím k „průměrnosti“. Studentům mnohdy stačí průměrný prospěch, který mají ve třídě všichni, stačí jim být dobří až dostateční, nemají potřebu se namáhat, i když na to potřebné dispozice bezesporu mají.

Nechtějí se učit, místo toho se raději baví, ale spíše jen „spotřebním“ způsobem. Nechtějí se, až na výjimky, ani věnovat sportu – je to moc namáhavé. Snad je to tím, že populace směřuje stále více ke konzumnímu stylu života a je závislá na internetu, sociálních sítích a podobně. Dítě musíme vést a vychovávat důsledně a od prvopočátku. Jestliže s tím začneme např. až v 8 letech, je již asi pozdě a osvojení žádoucích návyků a zásad se pak neobejde bez obtíží.  

Co vše se může skrývat za špatným vysvědčením? Může souviset například s nějakým problémem v rodině nebo ve škole? 

Jestliže pomineme skutečné patologické vlivy, jako jsou poruchy učení, chování, defekty intelektu apod., pak je to hlavně neochota a nechuť se učit. Děti se mnohdy ani učit neumí – nevědí jak na to. Neučí se pravidelně, pak nezvládají dohnat „schodky“, učí se v nevhodném prostředí a neoblíbené předměty odkládají místo toho, aby se je naučili jako první, pak už na ně totiž není čas nebo jsou unavené.

Jistě hádky a rozvodová atmosféra jsou také častou příčinou neprospěchu a horšího chování. Mohou to být i přehnané nároky rodičů na dítě a může to být posměch spolužáků, případně i šikana, kterou ovšem škola jen zřídkakdy připustí. Ostatně, když je dítě pronásledováno na cestě domů, již se tím škola nezabývá. V některých případech může být takovou příčinou dokonce i osoba pedagoga. Musím však říci, že mnohé poruchy, označené jako prokrastinace či syndrom ADHD hyperaktivních dětí, jsou často ve skutečnosti pouhou leností a nevychovaností.

Také ministryně školství Kateřina Valachová (ČSSD) se ve čtvrtek pustila do rozdávání vysvědčení – a to na základní škole v Kolodějích v Praze. To v Brně prvňáčci dostali vysvědčení rovnou na palubě lodi na Brněnské přehradě. Podívejte se do galerie:

Doporučujeme
honza54 ( 30. června 2016 16:10 )

já dostal za čtyřky kolo, a vyplatilo se to.

krat5 ( 30. června 2016 12:24 )

Pokud rodiče sledují celý rok jak dítě prospívá ve škole, nemohou být překvapeni. Ti, kteří se o ně nezajímají, volí na koci roku fyzické násilí. Přitom by tu pohubě zasloužili sami.

Zobrazit celou diskusi
Další videa
Články odjinud