Můj život v arabském světě! Spolupracovnice Blesku popsala život mezi muslimy

V Džiddě jsi už přes rok, takže můžeš zpětně hodnotit. Bylo to dobré rozhodnutí?

„Hodně lidí nás odrazovalo a kroutilo nad naším rozhodnutím hlavou, ale my nelitujeme. Zcela záměrně jsme si pro naše první dlouhodobé odstěhování se z Česka vybrali jednu z nejvíce kulturně odlišných zemí na světě. Oba rádi cestujeme a Saúdská Arábie patří k místům, kam se běžný turista nemá skoro šanci dostat, brali jsme to jako možnost poznat jejich kulturu. A konkrétně Džiddu jsme popravdě vybrali kvůli poloze – když už se stěhovat, tak k moři.“

Jaké je tam moře?

„Většinu roku teplé, že se ani nemusíte osmělovat. V lednu a únoru je voda pocitově studenější, v červenci a srpnu je to kafe. Jinak je průzračné, pláže písečné, ryby jsou vidět i u břehů a celkově je tu bohatý mořský život. Pořádají se tu výlety lodí za šnorchlováním a potápěním, na kterých jsme byli a viděli i delfíny.“

Musíš se koupat zahalená?

„Je to tu rozdělené na veřejné a soukromé pláže. Na těch veřejných musí být ženy zahaleny, tam jezdíme pouze na večerní pikniky. Na soukromých, které jsou placené a v zásadě fungují jako takové kluby, můžu být v plavkách. Ale určitě ne takzvaně nahoře bez. Na tyto soukromé pláže chodí jen cizinci.“

Jak tam coby žena musíš chodit zahalená?

„Všechny dospělé ženy musí přes oblečení na veřejnosti nosit abáju. Je to takový lehký černý plášť s dlouhými rukávy zahalující celé tělo kromě hlavy. Saúdky si zahalují i hlavu a nechávají koukat pouze oči, ostatní Arabky zahalují jenom vlasy a cizinkám se toleruje odhalená celá hlava. Jsou ale místa, kde se dá být bez abáji, jak je vidět i na některých mých fotkách.“

Tedy povětšinou v místech, kde není ani noha, je to tak?

„Je a není. V novém městě, co tu stavějí, King Abdullah Economic City, tam můžou být ženy bez abáji. Třeba na soukromé pláži, jak už jsem zmínila. Pak na ranči, kam občas chodím jezdit, a v compoundech – vlastně jsou to soukromé pozemky za vysokým plotem, které se řídí vlastními pravidly. No a pak v horách a pouštích, kde není ani noha.“

Co vlastně obnášelo dostat se tam?

„České zdravotnictví má v Saúdské Arábii velmi dobré jméno, hlavně rehabilitace. V Česku jsou agentury zprostředkovávající zaměstnání českým zdravotníkům na Středním východě. Manžel nejprve musel projít testy z angličtiny a několik přípravných kurzů včetně přípravy na kulturní šok. Na závěr měl osobní pohovor se zástupcem kliniky, který si ho vybral.“

Jak se v kurzu připravuje na kulturní šok?

„Ač se to nezdá, je to docela věda. Kulturní šok má několik stadií včetně reverzního při návratu domů. Rozebírají se jednotlivá stadia, jak se s ním vyrovnat, respektive jak ho vůbec neutrpět. Dostaneš informace o kultuře, životě a náboženství, abys věděl, do čeho jdeš. Hodně studií ukazuje, že pracovníci v zahraničí ukončují předčasně svou práci právě kvůli kulturnímu šoku, proto se to tak řeší. Existuje i kniha Kulturní šok – Česká republika, ono totiž to, co připadá nám normální, může klidně jiné národy vyvést z míry.“

Mezi 47 popravenými v Saúdské Arábii je i duchovní vůdce. Írán slibuje odplatu

Za mužem jsi odletěla s tříměsíčním odstupem. Proč?

„Především kvůli formalitám. Abych tam mohla odjet, musela jsem se stát manželkou. Celých 12 let jsme ten papír nepotřebovali. Brali jsme se v létě na naší dvouměsíční cestě po Indonésii. A pak se vše kvůli papírování protáhlo. Než přišel indonéský oddací list, pak jeho překlad do češtiny, uznání sňatku a vystavení českého, změnou jména nové doklady, a tím i potřebný pas…“

A pak už jsi mohla odjet?

„Kdepak. Pro pozvání manželovým zaměstnavatelem, které je jedno z nejdůležitějších věcí k získání víza, bylo potřeba do Saúdské Arábie dodat orazítkovaný oddací list přeložený do arabštiny. Posílali jsme ho po někom, kdo tam zrovna v té době jel. Je kolem toho neskutečného razítkování. Potom jsem několikrát navštívila saúdskoarabskou ambasádu, podstoupila podrobnou zdravotní prohlídku a musela sehnat několik dalších potvrzení a razítek. Víza jsem dostala na 90 dní. Po příletu jsem musela znova na krev a rentgen plic a až potom dostala saúdskou občanku v podobě malé plastové kartičky – bez ní bych tam nemohla být.“

Jak jsi prožívala první dny v Saúdské Arábii?

„Docela dobře – jsem tolerantní k jinému způsobu myšlení a bylo mi jasné, že na Středním východě věci nebudou fungovat jako v Evropě. Je třeba dodržovat určitá pravidla, která Evropanovi mohou připadat jako omezení, Saúdi to však vnímají jako normální věc. Ale i po roce je to tu pro mě o neustálých překvapeních.“

Jaká byla ta první překvapení?

„Šílená doprava a bezpečnost, vlastně nebezpečnost na silnici. Ze čtyřproudé silnice bez problémů udělají šestiproudou, používání bezpečnostních pásů považují za zbytečnost, dětské sedačky nevyužívají snad vůbec, v provozu často platí právo většího, takže tu je velké množství nehod a z toho vyplývajících úrazů. Druhou věcí bylo polepení domovních oken průsvitnou, ale neprůhlednou fólií. Má to sice význam na ochranu proti slunci, dále aby vám taky do bytu nikdo neviděl a ženy nemusely dávat pozor, jestli je někdo cizí nezahlédne. S tím jsme tu ale nemohli žít a ze všech oken je sundali.“

A co tě překvapí i teď, po roce?

„Na prvním místě stále vede doprava – a to jsme na svých cestách zažili i tu pověstnou asijskou. Pak je to pomalá práce místních institucí. Dnes například manželovi volal operátor, aby mu sdělil, jak dopadla naše reklamace, kterou jsme podávali před tři čtvrtě rokem. Původně myslel, že mu volají kvůli mé nefunkční SIM kartě, kterou jsme reklamovali před týdnem. No nic, počkáme si.“

Už jsme zmínili oblečení. Jak se tam můžeš sama pohybovat bez doprovodu manžela?

„Když nepočítám mešity, části restaurací a kiosky vyhrazené pouze pro muže, nějaká zvláštní omezení nevnímám. Trochu mě mrzí místní stadion, který se mi zvenku moc líbí, a i když nejsem zapálená fanynka, chtěla bych ho navštívit, ale na fotbal tu smí jen muži.“

To zamrzí...

„Na druhou stranu některé fastfoody, banky a úřady mají zvlášť vchody jenom pro ženy. Běžně chodím na nákup do blízkého supermarketu, navštěvuji známé, chodím s kamarádkami na večeři nebo si zajedu do nákupního centra, na pláž či na ranč jezdit na koni.“

Čím tam jezdíš?

„Řídit tu jako žena nesmím, městská hromadná doprava v Džiddě nefunguje, takže vždycky musím použít taxík, nejlépe s osvědčeným řidičem, který mluví alespoň trochu anglicky. Cenu nikdy předem nevíte, nejsou tu taxametry, je to o smlouvání.“

Kolik se dá srazit?

„Záleží, jakou mám ten den výdrž a jak spěchám. Zrovna nedávno jsme jely se známou na výstavu – taxikář začal na 40, pak slevil na 35, ale já trvala na 30 (cca 195 Kč za osm km jízdy). Při placení se začal kroutit, že říkal 35, ale já vystoupila a řekla, že 30 je dobrá cena, a i když na nás ještě halekal, odešly jsme.“

Máš to tam jako cizinka snadnější?

„Myslím, že ano. Řekla bych, že už jsem byla i na pár místech, kam saúdská žena ještě nevkročila. Nad Evropankami občas přimhouří oči.“

Jako třeba?

„Například při zpáteční cestě z jednoho výletu se nás jeden známý ptal, jestli se nechceme zastavit na šíšu (vodní dýmka). Vzal nás na jakýsi dvorek, který byl rozdělený asi 50 cm vysokými zídkami na dvacet čtvercových sezení vyložených koberci a polštáři. Každý čtverec měl v rohu vlastní televizi, kde běžel fotbalový zápas.“

„Nemilosrdně jste zabili 400 tisíc lidí,“ útočí Turecko na Bašára Asada

Co se tam nabízelo krom vodní dýmky?

„Čaj a studené nápoje, samozřejmě nealkoholické.“

Jak ostatní vzali, že tam vstoupila žena?

„Na začátku to vypadalo, že moje přítomnost některým hostům vadí. Řešili to s obsluhou, která nás ale i tak usadila. Když nastal čas modlení, televize se vypnuly a před naším sezením roztáhli modlitební koberec a celé osazenstvo se začalo modlit.“

S manželem tam podnikáte hodně výletů. Stačily mu k řízení české doklady?

„Ne. Musel si zde udělat místní řidičák. Koupili jsme si auto s náhonem na všechna kola, abychom mohli do pouště a do hor. Za 13 let jsem svého klidného manžela neviděla troubit tolikrát jako tady za rok. Doprava je tu opravdu divočina.“

Kam už jste vyrazili?

„Těch míst už bylo poměrně dost, snažíme se podnikat výlety každý víkend. Je tu spousta krásných míst, o kterých není šance se ani nikde dočíst, jako jedni z mála lidí na světě jsme třeba viděli Madain Saleh zapsané na seznamu UNESCO.“

Mnoho lidí o něm ani neslyšelo...

„Je to přes 130 staveb vytesaných do pískovcových skal, většina z nich jsou hrobky, chrámy a shromažďovací haly. Pocházejí ze stejné doby jako skalní město Petra v Jordánsku. Je to tak rozsáhlá oblast, že se mezi jednotlivými místy musí přejíždět autem. I kdybych už neměla šanci nic dalšího v Saúdské Arábii vidět, kvůli Madain Saleh stálo za to se sem přestěhovat.“

Jak tam vlastně bydlíte?

„Od kliniky jsme dostali velký byt ve dvoupatrové vile s předzahrádkou, kam máme okna. Je v ní šest bytů a je hned vedle manželovy práce v širším centru města. Sousedy máme z Palestiny, Maroka, Jordánska, Sýrie a Egypta. Všichni sem taky přišli za prací a někteří tu žijí se svými rodinami i přes 10 let. Byty jsou tu všude všeobecně velké z důvodu početných saúdských rodin. Většina cizinců ovšem bydlí v compoundech.“

V čem?

„To jsou taková přísně střežená městečka ve městě obehnaná vysokou zdí. Ženy tam chodí bez abáji a je tam veškerá vybavenost jako obchody, bazény, restaurace, služby atd. My jsme spokojeni s bydlením mimo compound, víc se tak dostaneme do styku s místními.“

Jak se tam komunikuje se světem?

„Je tu několik mobilních operátorů a doma máme zavedený vysokorychlostní internet, běžné komunikační aplikace tu fungují normálně, takže s rodinou a přáteli v Česku komunikujeme a telefonujeme většinou přes počítač.“