9°C
Astronom: Kdy lidstvo vyhladí asteroid? Přiletí-li od Slunce, varování nepřijde
Pád Čeljabinského meteoritu v únoru 2013 zranil přes tisíc lidí. Nikdo z astronomů přitom netušil, že se tento dvacetimetrový kus skály řítí přímo na nás. Přiletěl od Slunce, kde je „slepá skvrna“ pro pozemské přístroje. Z podobného místa může kdykoliv přilétnout i mnohem větší těleso, varuje čtenáře Blesk.cz astronom Jiří Grygar.
Pane Grygare, jak velký asteroid/meteorit by dokázal zničit lidstvo?
Odhaduje se, že současnou technickou civilizaci by zdevastovala kamenná planetka s průměrem nad 10 kilometrů. Do hry ale vstupují proměnné jako rychlost a úhel vstupu do atmosféry, geologické složení atd. Meteorit Chicxulub o této velikosti v oblasti Mexického zálivu před 65 miliony lety znamenal masové vymírání druhů. Ničivá energie uvolněná při výbuchu dosáhla ekvivalentu 10 milionů vodíkových pum.
S jakým předstihem se o takovém tělese dozvíme s dnešní technikou?
U těles o rozměru 10 km známe již asi 90 procent potenciálně nebezpečných planetek, z nichž nás žádná v nejbližších tisíciletích neohrozí. Problémem je ovšem ten zbytek, který jsme dosud neobjevili, což je nějakých 150 těles.
Přehlídky oblohy hledají nebezpečné objekty. Jsou aktivnější Evropané, nebo Američané?
Američané jednoznačně vedou na celé čáře. Všechny velké přehlídky planetek křižujících zemskou dráhu probíhaly či dosud probíhají hlavně v Arizoně, Novém Mexiku, Kalifornii a na sopce Mauna Kea na Havaji.
Jak často zasahují Zemi tělesa velikosti Čeljabinského nebo Tunguzského meteoritu?
Čeljabinský meteorit byl kamennou miniplanetkou o průměru zhruba 20 metrů. Takové pády se statisticky opakují zhruba jednou za století. Tělesa o hmotnosti a rozměrech Tunguzského meteoritu (50 metrů) se srážejí se Zemí v průměru jednou za 300 let.
Kolik takto rozměrných těles je ve sluneční soustavě?
To lze jen řádově odhadovat, protože tak malá tělesa lze objevit jenom tehdy, když se dostatečně přiblíží k Zemi. Navíc dráhy tak malých těles nejsou stálé; vlivem gravitačních poruch od planet se mohou nakonec do Země trefit. Rozsáhlé přehlídky oblohy dosud odhalily zhruba 13,5 tisíce potenciálně nebezpečných planetek. Z toho téměř 900 je větších než 1 km. Žádná z nich nás však neohrozí v nejbližším století.
Takováto tělesa bychom dokázali zachytit s dnešní technikou v jakém předstihu?
Velmi záleží na směru, odkud takové těleso přilétá. Pokud přiletí z úhlového okolí Slunce, tak ho objevíme až při vstupu do zemské atmosféry, protože citlivé přístroje nelze namířit nejenom na Slunce, ale ani do jeho okolí. Je to tedy z astronomického hlediska jakási slepá skvrna, kde ze Země nelze těleso vůbec zpozorovat - to byl ostatně případ Čeljabinského meteoritu. Mimo slepou skvrnu bychom těleso o rozměru a jasnosti Tunguzského meteoritu objevili asi 10 dnů před dopadem, a těleso obdobné Čeljabinskému meteoritu v předstihu 3 dnů.
Čeljabinský meteorit jsme neviděli proto, že přiletěl od Slunce. Může nás „od Slunce“ trefit i výrazně větší těleso?
Ano, to je již zmíněná slepá skvrna. Planetky odrážejí světlo na straně přivrácené ke Slunci, odvrácená strana je tmavá a velmi studená. Proto se uvažuje o sondě, která by měla na své palubě infračervenou kameru. Sonda by se navedla na oběžnou dráhu Venuše a dívala by se směrem k Zemi právě ze směru od Slunce.
Proč vesmírné agentury již dávno neinvestovaly do takovéto mise?
To nezáleží ani tak na NASA jako spíše na americkém kongresu, zda na takovou misi kývne. Podobně v Evropě by rozhodnutí musela učinit Evropská komise, popř. Evropský parlament. Náklady by nebyly závratně velké a technika pro takovou misi je už dávno dostupná.
Pokud objevíme planetku na kolizním kurzu, je lepší ji „odklonit“ namísto odpálení jadernou raketou?
Určitě je technicky snazší dráhu planetky odklonit než ji zničit výbuchem. Technicky je zcela neúčinné planetku rozbít výbuchem zevnitř, protože jde o velmi porézní tělesa, která sílu výbuchu významně utlumí. Ideální je změnit rychlost planetky jaderným výbuchem v těsné blízkosti povrchu planetky nebo přímým nárazem dostatečně hmotného projektilu, který nemusí nést žádnou chemickou ani nukleární nálož.
Jaderné rakety odpalovat umíme. Umíme ale „odklánět“ asteroidy?
Myslím, že v zásadě bychom to měli umět, protože jde o zcela klasické fyzikální principy. Dosud to však nikdo nezkusil, protože je třeba mít jistotu, že se takový manévr povede. Nebylo by nic trapnějšího, než kdyby něco při takovém pokusu selhalo, takže náraz by naopak způsobil, že těleso, které nás mělo minout, by místo odklonění bylo přikloněno k Zemi a srazilo se s ní.
Američané chtějí, alespoň za prezidenta Obamy, namísto na Mars létat na asteroidy. Hrají roli vzácné kovy?
Nemyslím, že by primární cíl Obamovy administrativy byla těžba vzácných kovů. Je třeba si uvědomit, že v tuto chvíli nemá žádný stát na světě dostatečné znalosti pro přípravu pilotovaného letu na Mars. Zkušenost z programu Apollo se s odchodem tehdejší generace techniků do důchodu nebo jejich úmrtím, prakticky vytratila a málokdo si uvědomuje, že před letem na Mars budou nutné pokusné lety na různé vzdálenosti, od Měsíce až právě po planetky. Překlenout rozdíl v komplexnosti úkolu mezi letem na Měsíc a na Mars je totiž mimořádně těžké, takže mezistupně jsou zcela jistě nutné.
Pokud americká vize kosmonautiky povede ke „komercializaci“ kosmonautiky, přispěje to k technologickému „skoku vpřed“ ve výzkumu vesmíru?
Jsem velmi skeptický k možnostem komerční sféry stát se tahounem v pilotované kosmonautice. Žádná komerční firma není tak bohatá, aby mohla konkurovat zavedeným státním a mezinárodním agenturám, jako jsou NASA a ESA, popřípadě CNSA (Čína) a ISRO (Indie). Program Apollo připravovalo na 100 tisíc odborníků z vědeckých i technických ústavů a špičkových technologických firem.
Témata:
Související
Radči pecka z nebe,než IS v Čechách,na Moravě a ve Slezku.