Nacistického kata, který zaživa upálil 24 Čechů, kryla StB

Akci provedla zvláštní jednotka SS Josef pod vedením dvou českých Němců, Waltera Pawlofského a Kurta Wernera Tuttera. Ani jeden z nich nebyl za valašské masakry potrestán, Tutter se stal dokonce v 50. letech spolupracovníkem komunistické StB v západním Německu.

Od listopadu 1944 operovala ve Vizovických vrších brigáda partyzánů Jana Žižky, která se různými záškodnickými akcemi snažila podkopat nacistické úsilí o prodloužení moci nad okupovanými českými zeměmi. Pasekáři poskytovali partyzánům materiální vybavení i přístřeší, někteří jim také pomáhali při akcích. Mezi partyzány v Ploštině ale pronikli zaplacení konfidenti Oldřich Baťa a František Machů, kteří předali informace o činnosti oddílu i pomoci místních obyvatel zlínskému gestapu.

Prologem k vraždění v Ploštině bylo postřílení pětičlenné rodiny mlynáře Juříčka 3. dubna 1945, den po Velikonocích, v Leskovci mezi Vsetínem a Valašskou Polankou. Rodina totiž poskytovala v mlýně tajné útočiště raněným partyzánům, z nichž dva také při přestřelce s nacisty zahynuli. A 16. dubna zabili nacisté tři lidi v opuštěných pasekách nedaleko silnice z Loučky do Vizovic.

Nacisté speciální protipartyzánské jednotky SS se pak ve čtvrtek 19. dubna 1945 v Ploštině opíjeli, rabovali a zapalovali. Po skupinkách vháněli zbité lidi do ohně a zezadu do nich stříleli. Přežít dokázal jediný muž, Jan Machů, který stačil z hořícího domu vyskočit oknem.

Dlaší vypálené vesnice

Podobný osud jako Ploštinu potkal 23. dubna i další valašskou obec Prlov: Němci se opět opíjeli, opékali sele a zapalovali chalupy. Na konci dne zde bylo 21 mrtvých od 17 do 56 let a osm vypálených stavení. Poslední nacistickou trestnou akcí v předvečer osvobození Valašska bylo vypálení osady Vařákovy paseky nad Lačnovem v noci na 3. května 1945. Zabiti byli čtyři lidé, vypáleno bylo osm chalup z deseti.

Za valašské masakry byli odpovědní zejména velitel vizovické posádky SS nadporučík a kriminální komisař Erich Wienecke, velitel jednotky Josef nadporučík Pawlofski a jeho zástupce, praporčík Tutter. Tato jednotka SS za sebou zanechala v letech 1944-1945 několik vypálených osad, desítky mrtvých partyzánů a civilistů (na Slovensku bylo zaznamenáno 44 vražd, v českých zemích 48 vražd partyzánů a civilistů).

Pawlofski, který se narodil v roce 1913 v Horním Benešově v někdejších Sudetech, vystudoval v Praze filozofii a působil jako učitel. Právě on zřejmě spolu vypracoval plán útoku na osadu. Nikdy nebyl potrestán a pokojně dožil v Mnichově.

Rodák z Prahy Tutter (narozen 1909), který údajně uměl sedm jazyků včetně češtiny, hebrejštiny a ruštiny, pracoval před válkou jako inženýr, zároveň ale patřil k předním funkcionářům Sudetoněmecké strany v Praze. Za války působil jako člen nacistické vojenské rozvědky Abwehr na Balkáně, v Turecku či na Kavkaze. V roce 1944 byl převelen do Vídně a pak na Slovensko, kde bojoval proti partyzánům.

Podle svědků se jeho výslechy vyznačovaly velkou surovostí, "obviněným" prý často zapálil dům a přinutil je do něj naskákat. S postupem fronty se pak Tutter přesunul na Valašsko a pak do Prahy, odkud byl v roce 1945 vysídlen do Bavorska.

Po válce Tutter utajil své působení v jednotce Josef, v roce 1948 byl v Bratislavě odsouzen za kolaboraci na šest let. V roce 1954 jej získala pro spolupráci československá komunistická StB a vyslala jej jako agenta pod krycím jménem Konrad II. zpět do západního Německa. V roce 1962 sice vyšla Tutterova minulost najevo, o čtyři roky později byl obviněn, ale trestní stíhání bylo záhy přerušeno. Tutter zemřel v roce 1983 v bavorském Kötztingu jako vážený občan.

"Na případu Tutter mě nejvíce zaujal fakt, že komunistický režim, který navenek velmi razantně vystupoval proti nacismu a pořádal okázalé slavnosti s protinacistickým zaměřením, shodou okolností právě na Ploštině dokázal skutečné pachatele krýt. Ukazuje to velmi názorně rozpor mezi slovy a činy," řekl jednou k ploštinskému masakru novinář Luděk Navara, autor knihy Smrt si říká Tutter.