Hanka a Tonča doma: To nejhorší ještě přijde, tvrdí psychiatr Jan Cimický

Co ještě Hanku s Tončou čeká? Jak je zasáhl celý únos a dva roky strávené v temné kobce? Na tyto otázky odpovídá Jan Cimický. A prognóza není úplně pozitivní. Dívky prošly peklem a cesta ven nebude procházka růžovou zahradou. Už v zajetí musely neskutečně trpět. Cimický ovšem vyjádřil i strach ze ztotožnění dívek s ideologií jejich únosců.

"V zajetí se aktivují základní instinkty a člověk se snaží hlavně přežít. Šetří energii, kterou může potřebovat. Hrozí ovšem také, že po čase nezáměrně přijme životní filosofii svých únosců. Mluvím o takzvaném stockholmském syndromu. Jsou známé případy obětí únosů muslimskými teroristy, které byly osvobozeny a už z letadla domů vyšly s koránem v ruce. Ale to mluvím pochopitelně obecně."

Strach o Hanku s Tončou mělo celé Česko - tím hůř, že jde o dívky, pro které v muslimském světě není bezpečno. Přesto mohly zajetí snášet lépe než mnozí jedinci mužského pohlaví. "Většinou záleží spíše na osobnosti člověka než na jeho pohlaví. Ale lze říct, že z dlouhodobého hlediska zvládají ženy strádání naopak lépe než muži. A také se dokáží lépe přizpůsobit."

Dívkám pomohly na svobodu jejich matky, které to nikdy nevzdaly

Ačkoliv dívky na videu po osvobození působí šťastně, je zde stále otázka, která teď zajímá všechny - jak dlouho může trvat, než se dívky vrátí do běžného života? "To je velmi individuální, záleží na psychickém nastavení každého jednotlivého člověka. Nicméně určitě to bude v řádech měsíců. Je to postupný proces. Bohužel ale hrozí, že špatných vzpomínek se tak úplně nezbaví do konce života. Posttraumatická stresová porucha se může projevit kdykoliv. Nikdy nevíte, co bude spouštěč. Nějaký zvuk, pohyb, tvář... To všechno může vyvolat vzpomínky na utrpení v zajetí."

Tyto problémy se projevují jednoznačně - typické jsou poruchy spánku, noční můry a podobně. Může to ale i být nějaká nepřiměřená reakce, když oběť uvidí osobu podobnou únosci. "V psychiatrii můžete jít cestou odkrývání, nebo zakrývání traumatu. V tuhle chvíli je všechno příliš čerstvé a odkrývání by podle mého názoru nepomohlo. Ale kdo ví? Třeba časem unesené napíší o svých zkušenostech knihu a takzvaně se z toho 'vypíšou'."

Pro obě dívky to nyní bude velmi těžké. A nejen pro ně - i pro jejich okolí, které asi neví, jak se správně chovat. Nejlepší je mluvit o tom, co bude, všechno směřovat do budoucnosti. Plánovat, být pozitivní. Netvářit se, že všechno skončilo. "Účast a soucit naopak vede ke vzpomínání a dalšímu traumatu. Rozhodně by se lidé měli vyvarovat tvrzení "chápu, co jsi prožila". Protože to není pravda. Člověk z pohodlné a bezpečné střední Evropy si vůbec neumí představit, v jakých podmínkách a pod jakým tlakem dívky dva roky přežívaly."