8°C
Příběh vojáka z Afghánistánu: Po návratu mu zjistili nádor na páteři!
Čtyři a půl roku trval tvrdý výcvik Pavla Stehlíka v Přáslavicích, než se vydal do Afghánistánu. Po jeho návratu z mise jsme se sešli. Představoval jsem si ho hřmotnějšího. Jenomže z auta na parkovišti ve Špindlerově Mlýně, kde byl na rehabilitačním pobytu, vystoupil štíhlý, spíš útlý chlapík s plnovousem. Však také sám Stehlík o sobě mluví jako o »vytrvalci«.
„Faktem je, že takový vytrvalec vydrží víc než nabušený kulturista. Ten musí ty svoje svaly pořád krmit, kdežto my ne. V terénu a v zahraniční misi je to velká výhoda,“ řekl Pavel Stehlík po mé poznámce na jeho útlost.
Do armády chtěl odmalička. Zdi svého pokoje si polepil fotkami našich vojáků a rodiče tak dlouho přesvědčoval, že chce být jako oni, až ho vzali – na den otevřených dveří – podívat se do vojenského gymnázia v Moravské Třebové. „Moc se mi tam nelíbilo. Musel jsem dát tátovi za pravdu, že na konečné rozhodnutí o tom, co budu dělat, je brzy. A tak jsem šel na civilní školu,“ vzpomíná Pavel Stehlík.
Nejdřív triatlon, pak armáda
Na vyhlášeném sportovním gymnáziu v pražské Přípotoční ulici se za čtyři roky vypracoval na špičku českého triatlonu. A když tam skončil, byl jako jeden ze šesti (uchazečů bylo 120) přijat na fakultu vojenské tělovýchovy Karlovy univerzity. „A tak jsem se do armády přece jen dostal,“ směje se dnes. Tříměsíční přijímač absolvoval ve Vyškově v roce 2005, ale po ročním studiu na fakultě »Karlovky« poznal, že to není ono, táhlo ho to k bojovému útvaru.
Nastoupil proto k 72. mechanizovanému praporu v Přáslavicích, kde se stal velitelem družstva. „Měl jsem jasno, co chci. Do boje, do zahraniční mise, nejlíp tam, kde jde o hodně. A to byl v mých představách především Afghánistán,“ shrnuje praporčík, který na misi vyhledával v terénu podomácku vyrobené bomby, tzv. homenády (z anglického "home made") a volal k nim specialisty - pyrotechniky.
Křest afghánským ohněm
Podle praporčíkových slov si svůj bojový křest odbyl na horské základně předsunuté americké jednotky v Kherwaru. Patnáct Čechů a šedesát Američanů tam vězelo jako tříska pod kůží tálibáncům, kteří kontrolovali všechno kolem.
Dlouhé pěší patroly, ničení povstaleckých skladů se zbraněmi a municí tam bylo takřka na denním pořádku. „To byl hodně tvrdý vojenský chlebíček, základna nebyla větší než fotbalové hřiště a všechno – i my – tam muselo vzduchem, vrtulníky.“
Vysilující pochody ve spalujícím žáru, tálibánci dávající o sobě znát posměšným hvízdáním napíšťalky („jako by nám říkali, že vědí, kde jsme a kam se chystáme“) a mnohdy nenávistné reakce obyvatel, to vše má praporčík už jen ve vzpomínkách. To ještě nevěděl, že to nejtěžší má pořád před sebou.
Nejtěžší boj: S nádorem
Začalo to obyčejným pícháním v krku. Stupňovalo se a rentgen zjistil, že to je prasklým druhým krčním obratlem. Ale počáteční diagnóza správná nebyla. Až ve vojenské nemocnici ve Střešovicích přišli lékaři na to, že obratel takřka rozežral nádor. „Byl prý zázrak, že jsem ještě chodil, že jsem neochrnul od krku dolů. I když mi brzy potom řekli, že nádor zhoubný není, obratel musel pryč a doktoři nevěděli, jestli je to vůbec možné.“
Riskantní operace se podařila napodruhé. To, co Pavel Stehlík prožíval po ní, jak se pokoušel vrátit zpátky do života a co ho to všechno stálo, včetně rozchodu s děvčetem („přestala ve mně vidět chlapa a já to zpočátku neuměl vydýchat“), by vydržel málokdo.
Zpátky do služby!
Praporčík Stehlík je znovu v uniformě, i když – jak zdůrazňuje – ji nikdy doopravdy nesvlékl. „Na vojně není nikdy nic jen o jednom člověku, tam záleží na partě, na kamarádech A já na ně měl štěstí, strašně mi všichni pomohli, a když mi bylo hodně zle, drželi mě nad vodou.“
Pavel Stehlík teď slouží u Společného operačního centra ministerstva obrany na generálním štábu Armády ČR. Je plánovačem na odboru zahraničních operací, občas létá do Afghánistánu nebo do afrických zemí, kde naši vojáci působí.
Má novou lásku, studuje, ale především slouží. Republice, kterou je znovu připraven bránit. O své knize "Do temnoty - Zpověď českého vojáka v Afghánistánu" řekl: „Vím, že není moc optimistická, to uznávám. Ale já to tak viděl a cítil.“ Jeho zpověď je ale pravdivá, a o to jde. Autor se doslova vyznal nejen ze svých pocitů, ale i ze svých nejosobnějších hodnot, otevřeně a přímo. A to, že je v některých pasážích psaná formou rozhovoru se čtenářem, jí rozhodně prospělo.
Témata:
Jako že čekat až ručníkáři zaútočí vojenskou silou na Prahu, Brno, Ostravu a další města. Díky, ale raději ať NATO ISILu rozstřílí armádu u nich doma v arábii.