Vdova po Štefanu Jandovi: Policajti mi jsou pořád v patách

Z čeho pramení její přesvědčení, že v pozadí vraždy stojí policie? Proč se k případu stále vrací? A jak těžké pro ni bylo začít nový život s dvěma malými dětmi, které přišly o tátu? I na to odpovídá v exkluzivním rozhovoru pro Blesk. 

Vdova po Štefanu Jandovi: Motali se kolem nás bývalí estébáci

Muselo být těžké jim (dětem) říci, že tatínek už nepřijde. „Mladší dceři bylo pár měsíců, ale starší už měla šest let. Nejdříve jsem jí řekla, že tatínek je v nemocnici, protože ho začala víc trápit rozdrcená pata, což byl následek nehody z roku 1992. A pak jsem jí s pláčem řekla, že se to zhoršilo a tatínek zemřel.“

Kdy jste jí řekla pravdu? „Byla jsem rozhodnutá, že pravou příčinu prozradím, až povyrostou, až začnou pořádně číst. Chtěla jsem, aby se pravdu dozvěděly ode mne. Což se nepovedlo, jeden kluk byl rychlejší. Starší dcera byla naštvaná, že jsem jí lhala. Obrečely jsme to. Řekla jsem jí, že schovávám celou krabici výstřižků s články o tátovi.“

Dcera šla tenkrát do školy, o případu se hodně psalo, mluvilo v televizi. Bylo těžké ji před tím vším uchránit? „Když byla menší, ještě to šlo. Prostě jsme nepouštěli zprávy, nenechávala jsem doma noviny. Paradoxně mnohem horší to bylo po letech. Když pak o kauze běžely investigativní reportáže, spolužáci jí na mobil posílali drsné vzkazy: Máš v televizi rozstříleného tátu.“

Kdo vám nejvíc pomohl v době po vraždě? „Moji rodiče, výhodou bylo i to, že jsme bydleli v jednom domě. Máma zůstala doma, táta si vzal volno na celý měsíc a starali se o holky, protože já byla pořád na policii. Snažila jsem se jí ze všech sil pomoci. Dnes vím, že jim vůbec nešlo o to, abych jim pomáhala, ale aby ze mne vytáhli všechno, co vím. Aby věděli, na čem jsou.“

Kdy vám to došlo? „První drobné pochyby jsem začala mít snad po půl roce. A postupně těch nesrovnalostí, nejasností, podivných náhod přibývalo.“

Například? „Proč nebyla provedena rekonstrukce činu? Proč nebyli nikdy pořádně vyslechnuti mí rodiče? Proč se nebralo v potaz svědectví některých svědků? Jak to, že první dva identikity se vůbec neshodují s vizáží Jiřího Kajínka?“

Už když ho v roce 1994 zadrželi, jste pochybovala, zda střílel on? „Zatkli ho necelý rok po vraždě. Tenkrát jsem ještě policii věřila, a tak jsem byla přesvědčená, že Kajínek je vrah. Proč by po něm přece jinak šli? Jenže pak jsem si začala spojovat jednotlivé střípky a pochybností přibývalo. Zásadní pro mě bylo, když jsem poprvé a naposledy Kajínka osobně viděla během hlavního líčení.“ Co se stalo? „Hrozně jsem se toho setkání bála, byla jsem rozhodnutá, že k soudu nepůjdu, že se musím složit, až uvidím vraha svého manžela. Jenže když jsem pak stála metr dva od něj a on se na mne podíval, vůbec jsem z něj najednou neměla strach. A začala jsem si s hrůzou uvědomovat, že se bojím někoho jiného. Policie. Konkrétních policistů, kteří sedí v té místnosti a napjatě sledují, co řeknu.“

Mluvila jste s ním tenkrát? „Vlastně mluvil jen on ke mně. Řekl, že je mu líto mne i dvou mých holčiček.“

Od té doby jste se s ním nechtěla setkat? „Napadlo mne to zhruba před čtyřmi roky, ale můj právník mi to rozmluvil. Tvrdí, že Kajínek střílel, já si to ale nemyslím.“

Říkáte, že jste měla strach z policie. To trvá? „Ano. Mám strach z policie, pořád se kolem mne motá. Ale ty největší obavy už jsem překonala.“ 

Další část rozhovoru s Evou Jandovou najdete na Blesk.cz již dnes večer!