Rozhovor s přítelkyní mrtvého taxikáře, ze kterého mrazí: Další den jsme se měli snažit o miminko

První díl rozhovoru s přítelkyní zavražděného taxikáře Daniela C. čtěte ZDE. Dominika vzpomíná na poslední okamžiky se svým milovaným přítelem.

Jaký jste měli program na další den?

„Ten den jsme měli jít ke gynekoložce, abych si mohla pořídit prášky na to, abych mohla počít dítě. I proto jel vydělávat, abychom na to měli.“

Co byste chtěla vzkázat těm ostatním rodinám? Chtěla byste se vidět s dalšími manželkami?

„Kdyby byla ta možnost, tak asi i jo. Ale nepřemýšlela jsem nad tím.“

A co teď?

„Chci se odstěhovat do Belgie. Já tam prostě chci začít úplně nový život. Všechno odznova.“

A teď bydlíte kde?

„Náš byt ještě mám, ale už se chci odstěhovat.“

A co jeho rodiče?

„S nimi nekomunikuji, oni se mnou také ne. Všechno mi dávají za vinu. Chtěla jsem prý, aby pracoval.“

Co byste o něm dokázala říct, co jste prožili?

„Já o něm můžu mluvit jenom v dobrém. Žil jenom pro nás. (pláče) Staral se, miloval mě. Nevím, co říct. My jsme spolu dělali všechno, já bez něho nejsem schopná jít do pitomého obchodu. Já se nedokážu podívat na film. Nedokážu nic. On se strašně rád smál, měl rád komedie, akční filmy.“

Jaké jste měli společné koníčky?

„Trávili jsme volný čas třeba tím, že jsme šli do obchodu a něco jsme si koupili, do kavárny, do kina, na procházku do parku.“

Když se malá narodila, byl u porodu?

„To jsem nechtěla, kdyby byl u mě, tak bych to prožívala víc, tak jsem u sebe měla mámu. On chtěl i nechtěl, měl strach, takže věděl, že kdybych ho viděla, tak bych ho začala litovat.“

Těšili jste se na miminko?

„Vanesska byla vymodlená, přáli jsme si ji strašně moc.“

Jak jste vybrali jméno?

„Podle talentu, jak zpívala Vanessa Kokyová. Jemu se hrozně líbilo, jak zpívala. A říkal, že chce mít takovou dceru. Aby takhle zpívala.“

Proč jste nebyli svoji?

„Svatbu jsme plánovali. Tenhle rok jsme chtěli dítě i svatbu. Termín jsme neměli, čekali jsme až ušetříme peníze.“

Pohádali jste se někdy?

„My jsme se ani moc nehádali.“

Co vám na něm vadilo?

„Asi nic. Možná to, že si sloupával nehty.“

Co nejraději jedl?

„Nejraději k jídlu měl sýrovou omáčku s těstovinami.“

A další dítě měl být chlapeček nebo holčička?

„Dan chtěl chlapečka. Jmenoval by se po něm. A kdyby to byla holčička, tak by to byla Anchelita.“

Proč Anchelita?

„To je španělsky anděl. A není to tak obyčejné jako Angelika.“

Co Vanessa zdědila po tátovi?

„Uši. Je celá on. Někdo říká, že je podobná mně. Ale je to chvilkami on, chvilkami já.“

Co byste vrahovi vzkázala, řekla, udělala, kdybyste ho potkala?

„Těch myšlenek je hodně, nevím, co bych mu udělala. I kdybych mu měla dát pitomou facku.“

Máte chuť se na to někdy vykašlat?

„Na celý můj život. Jo. Kolikrát mám takové dny, že jeden den je dobrý, jeden špatný. Ta opora mi strašně chybí. Je to každá chvíle. Třeba sem do Mekáče jsme s Danem chodili furt.“

A jaký je ten vztah s jeho matkou?

„No, chvilku je to dobrý, ale pak se to zase obrátí a ona mi začne psát, jak jsem ho nemilovala a že za to můžu já. Tu smrt mi vyčítá. Já vím, že ji to bolí. Ale mně taky. Já s ním žila 5 let. On byl start mého života.“

To vám bylo 18, když jste se potkali. To jste měla myšlenky na chomout?

„Ale jo. On byl takový, že zrovna s ním jsem chtěla. Ten pravý. Naučil mě spoustu věcí. Všechno dělal. Byl mi víc než moje máma, než můj táta. Ona mi dal víc. Kamarád i partner. Dá se říct i rodič. On byl anděl. Nikdy nikomu neublížil. Ani činem, ani slovem. Jeho měl každý rád.“