Tomáš (70): Nechci umřít, nechápu, proč bych měl..

Ještě před rokem dělal pracovník metra a profesionální komparzista Tomáš všechno možné, spolupracoval s kaskadéry, natáčel fi lmy. Žádné potíže necítil. I psychické ustoupily stranou.

„Když jsem utekl z tý nemocnice, tak jsem dělal v Ordinaci v růžové zahradě. Vozili mě tam na invalidním vozíku, takže jsem byl nejdřív pravý pacient a pak zase umělý,“ vzpomíná s úsměvem Tomáš na své poslední natáčení.

Pak se přihlásila opět rakovina v plné síle. „Pořád ty hleny jdou ze mě, když zakašlu, jsou bolesti na hrudi. To je utrpení, to léčení nemá konce. Člověk je jako mučedník,“ stěžuje si.

Diagnóza: rakovina plic s metastázami. Prognóza: měsíce

Na rozdíl od Věry (z předchozího příběhu pozn. red.) svou nemoc nechápe, trpí pocity nespravedlnosti a stále doufá v medicínský zázrak. "Nechápu tu diagnózu, když jsem 50 let nekouřil, zbytečně jsem se neopíjel," říká.

Odmítá vyslovit nahlas, že má rakovinu. "Někdo má rakovinu, někdo má zase srdeční potíže," říká. Nechce do nemocnice. "V nemocnici mě naštvali. Chtěli mě dát mezi, já tomu říkám, živé mrtvoly. Vedle mě leželi lidi, cpali do nich morfium a do mě cpali zrovna tak. Kdybych se tam zdržel 14 dnů dýl, tak bych tam umřel," rozhořčuje se.

Téma, o kterém se nemluví

ČT toto téma odvážně otevírá. Je skutečně úmíraní jen bezvýchodným utrpením? „Nemocní i jejich rodiny v této situaci náhle objevují skryté síly, odvahu, přátelství a smysl ve zbývajícím životě,“ říká Irena Závadová, primářka týmu mobilní specializované péče. Konec života podle ní rozhodně není jen plný utrpení, bolesti, ztrát a loučení.

Podívejte se na ukázku z dokumentu: