Jiří Kajínek z vězení: Rvát se mě naučil taťka!

Když jsem byl ještě malý kluk, často jsem se vracel domů s brekem. Ti větší parchanti mi vždycky ubližovali, natloukli mi, nebo mi něco sebrali… Mamka to těžce nesla a rodičům kluků, kteří mě mlátili, říkala: „Řekni tomu vašemu, ať nemlátí našeho Jirku!“ „Ale Mílo, vždyť to jsou děti, tak to tak neber!“

Jednou to taťka nevydržel a říká: „Tak dost, už to nebudu poslouchat!“ Nikam jsem nesměl a doma mě učil, jak se bránit a jak bojovat. Když si myslel, že už je správný čas, pustili mě zase ven. Všichni, jak byli naučení z dřívějška, se na mě vrhli. Netušili, že jsem vytrénovaný, a že jim to nasázím.

Já už nebrečel a naopak si k nám chodili stěžovat jiné maminky a tatínkové. Naši jim to vraceli: „Jo, a když vaši kluci mlátili Jirku, to jste vždycky říkali, že jsou to přece jen děti, ať to necháme být!“

Taťka mě naučil základy sebeobrany a v boji jsem se pak už zdokonaloval sám. Nevím, kde se to naučil. Nikdy jsem ho neviděl, že by se s někým pral. Byl to slušný člověk. Přesto jsem od něj dostal bojový základ, včetně zápasnických chvatů, které ostatní děti běžně neznaly, třeba dvojité Nelsony atd.

Bránit slabší!

V šesté třídě si na mě nedovolili už ani deváťáci. A když na mě vyrukovali, pěkně jsem jim naložil. Nikdy jsem toho ale nezneužíval, nikdy jsem nikoho nenapadal!

Po mých dnešních zkušenostech s cikány je paradoxní, že jsem se jich zastával. Stejně tak vždycky těch slabších, kterým silnější ubližovali. Moc dobře jsem si z dětství pamatoval, jaké to je. Proto jsem byl tak oblíbený a lidi mě měli rádi.

Vesnické rvačky

Kolem šestnácti jsme chodili na zábavy. Tam se často starší vytahovali na mladší, ale když to zkusili na mě, nenechal jsem si to líbit. To se rozkřiklo, a byl problém. Začali se domlouvat, že kdo toho Kajínka zmlátí, bude slavný.

Přišli třeba kluci po vojně, bylo jim 25 let, mně šestnáct a začali: „Ty vole, my jsme po vojně! Ty si, ty vole, nemůžeš dovolit tady s námi…“ „Já si nic nedovoluju, vy si dovolujete na mě! Proč se vytahujete?“ „Ty vole, já si dám jednu ruku do kapsy a zpráskám tě tu jak psa!“ „No tak dobře.“ „Pojď ven!“

Takové ty vesnické kecy. A já jako blbec šel ven, skočili na mě tři najednou … lítaly facky … já odcházel a oni leželi. Kamkoli jsem přišel, všechny, co provokovali, jsem vypráskal.

Bolest

Jednou mě starší kluk na zábavě provokoval, provokoval a provokoval: „Když budu chtít, tak tě zmastím jednou rukou!“ Já na to: „Cože?“ „Jednou rukou tě tady ztluču!“

Šli jsme z hospody ven. Mluvil a mluvil a najednou mě kopnul do koulí. Ale tak, že to byla opravdu rána. Já to ale čekal, a tak jsem ho za tu nohu chytil.
Jak ho držíte za nárt, trhnete a co se stane? Když má člověk sto kilo, většinou mu zlomíte vřetenní kost. Když je ale pružný, udělá vrtuli a otočí se. Jak jsem trhnul, on vyletěl do vzduchu, padnul na záda, já k němu přišel, dal mu ránu a on zůstal ležet.

Kousek jsem poodešel a… skácel se na zem. Taková to byla strašná bolest! V tom zápalu boje jsem ji necítil, protože adrenalin to vždycky zachrání. Ležel jsem na zádech a čekal, až ta hrozná bolest odezní.

Ukecat

Dneska existují různé školy bojových umění. Já se učil umění, jak nejrychleji zlikvidovat protivníka. Jeho základ je ale v tom, že se má člověk boji pokud možno vyhnout a vždycky se snažit domluvit! Prostě to nějak ukecat. A o to jsem se já vždycky snažil a snažím dodnes.

Předtím jsem si nic nenechal líbit. Když někdo přišel a řekl: „Ty svině, co si myslíš?“ Tak BUM a šel k zemi. Nikdo mi nebude říkat taková slova!

Dneska bych se jen usmál, otočil se a šel pryč. A tak jsem to dělal i později, když už jsem byl starší. Anebo ještě později v Praze, když jsem se například dostával do úplně zbytečných sporů s lidmi, kteří byli připití. Já je omlouval a říkal si: „Jo, kdyby byli střízliví, neudělali by to.“ Otočil jsem se a šel pryč.

Bojovat naplno

Výcvik bojového umění mě naučil, že se prát nemám, ale když už k tomu dojde, není možné dávat poloviční facky, protože když se po takové poloviční otočíte, píchne vám nůž do zad. Pokud už k boji dojde, musíte soupeře zlikvidovat.

Ale znovu opakuji, správně je nebojovat!!! Je dobře násilí obejít! Odejít od něj! A toho já jsem zastáncem stále.

Jsem roky ve vězení a za celou dobu jsem se tady s nikým nepral. Nikdy! A to jsem tady mezi skutečnými zrůdami, násilníky, psychopaty a lidmi, kteří se neumí ovládat! Vystartují na úplnou maličkost, až byste se tomu usmáli, ale oni jsou schopni vás hned zabít. Na mě si buď nedovolují, anebo jim vždycky řeknu něco, co jejich útok eliminuje.