3792 mrtvých! Před 70 lety zabili v Osvětimi naráz nejvíc českých mužů, žen a dětí

Noc z 8. na 9. března 1944 je lehce pozapomenutým, ale velmi smutným datem československých dějin. Hromadnou popravu vězňů z rodinného tábora někteří historikové staví na úroveň masakru obyvatel Lidic a Ležáků z roku 1942. Vše začalo v září 1943, kdy bylo z terezínského ghetta do Osvětimi-Březinky ve dvou transportech deportováno 5000 vězňů, kterým se na rozdíl od dřívějších transportů dostalo nebývalých "privilegií": při příjezdu neprocházeli obvyklou selekcí a nedošlo také k rozdělení rodin do různých sekcí tábora.

Život v rodinném táboře

V rodinném táboře, označovaném jako sekce BIIb, však živořili vězňové na úzkém zabláceném pruhu obklopeném plotem nabitým elektřinou, trpěli hladem, zimou, vyčerpáním, nemocemi a špatnými hygienickými podmínkami. Úmrtnost zde ostatně nebyla o nic menší než jinde v Osvětimi. Děti však směly přes den pobývat na dětském bloku, kde se s vychovateli vedenými charismatickým německým Židem Fredym Hirschem (později pravděpodobně spáchal sebevraždu) věnovaly "výuce" a hrám. K "privilegiím" patřilo i to, že terezínští vězňové nebyli při příjezdu podrobeni rituálu vyholení hlavy.

Zvláštní zacházení... v plynových komorách

V prosinci 1943 a v květnu 1944 pak v několika velkých transportech z Terezína přijelo do rodinné tábora dalších 12.500 vězňů. Po nějaké době se ale podařilo odhalit, že na osobních dokumentech vězňů stála zkratka "SB" a doba šest měsíců. "SB" (Sonderbehandlung, česky zvláštní zacházení) znamenalo v nacistickém žargonu krycí označení pro popravu bez rozsudku, v Osvětimi zpravidla smrt v plynových komorách.

Přesně po šesti měsících pobytu bylo všem dosud žijícím vězňům, kteří byli do Osvětimi deportováni v září 1943, oznámeno, že budou přemístěni do "pracovního tábora Heydebreck". Místo do tohoto fiktivního lágru však náklaďáky s vězni zamířily směrem k osvětimským plynovým komorám, kde byli v noci z 8. na 9. března 1944 bez selekce zavražděni...

Nejstarší známá žena (†110), která přežila holokaust: V Terezíně vydržela díky klavíru!

Nacistická propaganda a hymna před smrtí

Existence rodinného tábora přitom patří k málo objasněným fenoménům holokaustu. Nejčastěji udávaný důvod - že se tábor měl stát dalším nástrojem nechvalně proslulé propagandy nacistů po ostudné návštěvě delegace Červeného kříže v Terezíně - podle některých pamětníků neobstojí. Podle nich si asi těžko lze představit, že by do osvětimského pekla nacisté pozvali zahraniční delegaci. Historik Toman Brod Osvětim přežil. A s odstupem času se ptá: "Jaký mohlo mít pro racionální nacistické mozky smysl živit půl roku několik tisíc lidí ve vyhlazovacím koncentračním táboře, a to prakticky bez jakéhokoliv užitku?"

Podle několika svědectví zpívali vězni před smrtí v osvětimských plynových komorách jako znak vzdoru československou hymnu, Hatikvu (židovskou hymnu, která se později stala hymnou Izraele) a Internacionálu. Zbylí vězňové rodinného tábora žili od této chvíle ve stálých obavách, že je po šesti měsících čeká stejný osud... Počátkem července 1944 se tyto obavy potvrdily. Na rozdíl od března 1944 však procházeli vězni selekcí a část z nich byla předtím poslána na práci do jiných táborů. Ze 17.500 vězňů rodinného tábora přežilo pouhých 1294. Celkově bylo v Osvětimi zmařeno na 1,2 milionu životů, většinou židovských.

Koncert pro 3792 terezínských hvězd: Zazněl i Schindlerův seznam

Památku popravených terezínských vězňů přitom uctili lidé např. koncertem v zaplněné Dvořákově síni pražského Rudolfina. Vystoupení se konalo právě při příležitosti 70. výročí téhle hromadné vraždy československých občanů. Na památku nevinných obětí na závěr koncertu diváci symbolicky zamávali rozsvícenými umělými svíčkami, které nalezli na sedadlech. Během koncertu, kterým prováděla Tereza Kostková, zazněla i hudba Johna Williamse z filmu Schindlerův seznam v podání houslisty Pavla Šporcla a klavíristy Petra Jiřikovského. V neděli se pak při příležitosti smutného výročí uskutečnila tryzna v pražské Pinkasově synagoze.