Po stopách vojáka Švejka: Byl to hustej "vejšlap"!
VIDEO: Cesta dobrého vojáka Švejka z Tábora do Českých Budějovic k regimentu je nejslavnějším českým "vejšlapem". Blesk vyrazil ve šlépějích slavného hrdiny Jaroslava Haška.
Švejkovu anabázi po jižních Čechách mistrně vykreslil Rudolf Hrušínský ve filmu Poslušně hlásím z roku 1957. Poznatky z jeho mise jsme propojili s Haškovým itinerářem a vyrazili v jeho stopách.
Vedro
Horší den jsem si vybrat nemohl. Na sobě těžký zateplený kabát, vlněnou čepici, kalhoty kousaly jako čert. A teploty se pohybovaly kolem 27 stupňů. S fajfkou v ústech jsem se navíc moc nemohl nadechnout. Ale co by vojáček neudělal pro císaře pána!
Švejk během přesunu regimentu vlakem z Prahy do Tábora jaksi omylem zatáhl za nouzovou brzdu a zastavil vlak. Regiment pokračoval dál na jih, Švejk musel vše vysvětlit četníkům. V nádražní restauraci pak propil peníze na jízdenku do Budějovic. Musel proto vyrazit pěšky.
Já jsem si nejprve vyzkoušel funkčnost nouzové brzdy za asistence výpravčího a pak zašel do nádražní krčmy. Ejhle, zavřeno.
Drogy
„To ani nezkoušejte, před pár dny zavřeli hospodu i majitele. Jel prý v drogách,“ řekla mi jedna z nádražaček. Zašel jsem proto do nejbližší hospody. A zaplatil pivo uherskému vojákovi, který mi prozradil, že má, ač tak mlád, už »három« dětí.
Babička
Cesta do Milevska proběhla hladce, moje putování mile brzdili místní lidé, kteří se chtěli se mnou vyfotit. Po 33 kilometrech jsem dorazil do malebné obce Květov.
A přišla nejtěžší část celé mise: Najít hodnou babičku, která by mi nabídla bramboračku na posilněnou. Místní mi pomohli vytipovat dvě babičky, ale nebyly to, jak se ukázalo, moc hodné babičky a polívečky vojáčkovi nedaly.
Uspěl jsem až u usměvavé paní Maccely, která ovšem rozhodně nebyla babičkovského věku. Švejk měl, přiznám se, značný problém soustředit se na kastrůlek. A dívat se této babičce jen do očí bylo také obtížné. Inu, Květov!
Horolezec
Posilněn jsem po-kračoval v cestě. Za Květovem jsem jen s údivem zíral na strmé srázy k řekám Vltavě a Otavě, nad kterými se dnes klenou mosty. Ve Švejkově době ale ještě nestály, stejně jako Orlická přehrada. Musel být zřejmě šikovným horolezcem...
Další cesta vedla přes Vráž, Čížovou, Sedlice, Horažďovice až do Radomyšle, kde jsem si otřel z čela pot. Kalhoty kousaly, všude mě svědilo, lil ze mě pot. Hustý!
Potkal jsem naštěstí pocestnou z Meziříčí, která mi ukázala cestu. Zastavil jsem a spočinul až u Putimi, kde Švejk nocoval ve stohu.
Putim
Z Putimi jsem pokračoval přes Strakonice a Vodňany do Protivína. Unaven jsem zdolal ještě 13 km, přešel starý kamenný most a byl ke svému překvapení opět v Putimi.
Zkusil jsem najít Pepka »Vyskoče«, ale neuspěl jsem, záhy mě totiž zadržel starosta obce Petr Matouš. Na dlouhou řeč jsem ale už neměl sílu. Do hospody na rum, kontušovku či vanilkovou zajdeme příště. „Poslušně hlásím, bylo to hustý, pane vachmajstr!“
To jsi už hodně dlouho neměl ženskou,když koktáš u vejstřihu Pardón-vejstřiju