Šok pro seniorku z Brna: Jste mrtvá, důchod vám nedáme
Paní Maxmiliana Herková (83) z Brna dostávala důchod pravidelně každého šestého v měsíci. Až na ten zářijový – nepřišel. Když se začala pídit proč, dozvěděla se, že zemřela a že peníze není komu vyplatit.
Byl to šok i otřes zároveň. Tím spíš, že 17. října má paní Herková narozeniny. „Vždyť nebudu mít ani za co pohostit sousedy,“ zavolala do redakce Nedělního Blesku.
Nedorozumění
Maxmiliana Herková je po dvou operacích páteře a nechodí. Důchod z bankomatu jí měla vybrat kamarádka, jenomže platební karta zůstala v útrobách stroje. Vypadl zato lísteček, kde stálo, že konto je kvůli úmrtí klienta zablokováno. Vedení ČSOB v Brně se hájilo dopisem České správy sociálního zabezpečení (ČSSZ) z Prahy, který jim úmrtí stařenky oznamoval a zároveň žádal o zablokování všech finančních operací na jejím kontě.
„Jednalo se o zcela výjimečné nesprávné zpracování externího podnětu, které bylo vnitřním kontrolním systémem odhaleno a obratem byly zahájeny kroky k nápravě,“ sdělila vedoucí oddělení komuniikace a tisková mluvčí ČSSZ Jana Buraňová.
Skutečnost
»Externím podnětem« byl tiskopis Hlášení o ukončení pobytu klienta v zařízení sociálních služeb. Paní Herková totiž předtím ležela ve dvou ústavech sociální péče v Brně – na Věstonické ulici a v Modřicích. V obou odmítli (a doložili výpisem) že by ČSSZ úmrtí paní Herkové ohlásili.
K chybě došlo v Praze a a ono »odhalení vnitřním kontrolním systémem«, jak napsala mluvčí Buraňová, spočívalo v opakovaných telefonických stížnostech Maxmiliany Herkové.
Emigrace
A ozvat se nemusela, nouzí netrpí. V roce 1966 si totiž zažádala o vystěhovalecký pas a dostala ho. Práce zdravotní sestry na II. interní kliniky nemocnice U sv. Anny v Brně se jí sice líbila, ale kvůli původu rodičů (patřil jim velkostatek Radešín s polnostmi a lesy) neměla naději na kariérní postup. „Tak jsem si řekla, že půjdu jinam,“ vzpomíná paní Herková.
Její pozdější manžel Jiří odjel do Vídně na jednodenní autobusový zájezd a zůstal tam. Když se potkali, vzali nabídku na život v Austrálii. „Rakousko vysídlence nepřijímalo a do Kanady se nám nechtělo.“
V Austrálii žila třicet čtyři let a dostává odtud důchod – v přepočtu kolem 22 000 korun. Ten český důchod dělá 4 280 korun. Dohromady víc než dost pro osamělou, nemocnou ženu.
Jednání
„Však jsem si to také odpracovala. Jenom jsem potom, co mě prohlásili za mrtvolu, trnula hrůzou, aby to pražská sociálka neoznámila do Austrálie,“ obává se ještě nyní stařenka. „To už bych tam ve svém stavu nedokázala vysvětlit. Naštěstí to nestihli.“
Po své »smrti« paní Herková peněz moc neměla, pobyt v oněch dvou ústavech hodně stál a tak jí český důchod chyběl.
„Volala jsem do Prahy mockrát a víte co mi ta paní tam řekla?“, ptá se stará ženě a čte ze sešitku (zapisuje si opravdu všechno – kdy a s kým hovořila, jaké léky a kdy brala, kolik a za co zaplatila) - „Až to dostanete, tak to dostanete. Už jsem se vám omluvila, mám si před vámi snad kleknout?“
Lítost
Maxmiliana Herková se spravedlnosti a toho, co jí patří, nakonec domohla. Nebála se ozvat. Jenomže chtě nechtě k sobě upoutala pozornost.
Někteří lidé se k ní dobře nechovají. „Už jsem se dozvěděla, že zatímco oni tu trpěli, já si užívala moře v Austrálii,“ říká smutně.
Ano, moře si užila dost. Ale také dřiny. Český diplom sestry jí tam neuznali, musela školu dělat znovu. Její manžel nádeničil na stavbách a silnicích dlouhá léta. Když se zmohli, postavili si dům ve Woodhandu. „Tam můj Jiří umřel na rakovinu,“ teskní paní Herková.
Bezdětná a sama přijela na stará kolena domů. Koupila si byt a žije jak se dá. „Asi tady budu ještě dlouho,“ směje se, „to se říká, když člověk už jednou umřel.“
Mimo mísu? Ty jsi ženská? Nikdo si ve věznici nedovolil co mu nebylo dovoleno. Někteří pracovat museli, někteří nesměli. Bachaři mohli říkat jenom to, co jim bylo dovoleno.