Celé místnosti dominuje postel. Je ještě větší než velká, se stáčenými rokokovými sloupky podpírajícími jednoduchá nebesa, která naopak připomínají konec devatenáctého století. Pod nebesy zahlédnu odlesky okovů a pout. Na posteli není žádné ložní prádlo… jen matrace potažená červenou kůží a červené saténové polštářky vyrovnané v hlavách.

Je to zvláštní, ale všechno to dřevo, tmavé zdi, tlumené osvětlení a rudá kůže působí skoro jemně a romanticky… Jenže já vím, že tohle je všechno, jenom ne… Prostě tohle je Christianova představa romantiky. Otáčím se. Soustředěně mě sleduje – věděla jsem, že bude – s absolutně nečitelným výrazem.

Přecházím dál do prostoru pokoje a on mě následuje. Ta roztřepená věc mě fascinuje. Váhavě se jí dotýkám. Je to semišové, něco jako malá devítiocasá kočka, ale s mnohem větším množstvím střapců… A na jejich koncích jsou malé plastové korálky. „Tomu se říká kožené důtky.“ Jeho hlas je tichý a mírný. Takže důtky, jo?

Myslím, že jsem v šoku. Mé podvědomí nejspíš někam emigrovalo nebo demonstrativně mlčí anebo ho kleplo a je po něm. A já jsem… Prostě paralyzovaná. Dokážu to všechno pozorovat a vstřebávat, ale nejsem schopná pojmenovat, jak se při tom cítím…