Jak se otec kluků dostal k alternativnímu způsobu života?

Strýc Karel: „Postupně přešel od vyznávání starých Keltů po staré Slovany, řekl bych, že tak dlouho hledali, až našli.“

Už devět let tu s vámi žije jejich dcera Lenka (13)…

Babička Věra: „Tu máme u sebe my s manželem. Je tady škola rodinného typu, chtěli jsme, aby chodila sem a ne do Prahy. Oni s tím souhlasili. Potom se na ni ale už vykašlali a nejezdili sem za ní.“

Lenka je normálně hlášená. Takže takoví nebyli vždy?

Strýc Karel: „Dřív byli normální, asi dva roky s námi bydleli. Ona umí anglicky, jezdili spolu lyžovat do Alp, na dovolené, všechno. Oni nejsou hloupí, mají oba střední školu. Posledních deset let jsme ale švagrovou neviděli.“

Co říkáte na to, že kluci nikdy neopustili byt?

Babička: „Není to zvláštní, když vezmete v potaz okolnosti. Mladá zjistila až ve čtvrtém měsíci, že je v jiném stavu. No a pak se báli, aby kluky nikdo neviděl, když nemají rodné listy.“

Ty si ale mohli zařídit.

Babička: „No ale neudělali to, no. Pak je dost podrazila sociálka, protože jim řekla, ať si rodné listy nechají vystavit a vyhledají lékaře. Pak že bude vše v pořádku. Jenže než tohle stačili udělat, sociálka jim je odvezla.“

V jakém stavu chlapci přišli k vám do rodiny?

Babička: „Jsou to krásní kluci, žádní zaostalí jedinci. Je jich plný barák. A k tomu, jak se psalo, že neumí jíst příborem. Vždyť to neumí pomalu ani pětileté děti. A jim bylo teprve rok a čtvrt a dva a čtvrt.“

Teta: „Když jsme kluky poznali, vydávali klasický dětský zvuky, brebentění, žvatlání.“

Připadaly vám děti psychicky deprimované?

Teta: „Policajti a sociálka z toho udělali příšernou aféru. Když děti odvedete od rodičů, tak budou deprimované všechny, zvlášť když neznaly jiné lidi.“

Matku dětí už propustili z vazby. Jela tenkrát rovnou za svými dětmi?

Strýc: „Jela sem, ale proto, že neměla klíče od bytu. Zásadně neuznávají systém zdravotnictví a školství. Nikdy s nimi nebyli u doktora, pochybuju, že by je někdy dali do školy. Proto jsou radši, že jsou děti tady, kde mohou fungovat normálně. My je vychovávat chceme.“

Babička: „Přece nenecháme vlastní příbuzný někde v děcáku, to vůbec.“

Zazlíváte to Martinovi a Haně?

Strýc: „Nezazlíváme, je to prostě jejich způsob života, který si zvolili. Jsou dospělí a svéprávní. Bratr sám nám přispěl sto tisíci na nové auto, které jsme kvůli dalším dětem museli koupit.“

Babička: „Vlastně jim dal sto tisíc, aby si vzali jejich děti.“

Co když si nezodpovědně udělají další děti? Zas si je vezmete?

Babička: „No to snad už neudělají.“

Ptají se děti po svých pravých rodičích?

Teta: „Teď už vůbec. Máma a táta jsme pro ně my. Pravdu jim řekneme, až budou větší a pochopí to. Prostě budou mít dvoje rodiče.“