Fernet a slzy

Dal jsem podnikání úplně vše (říká pan hoteliér). Jsem dvacet hodin denně na nohou. Tak je to už jedenáct let. Každé ráno vstávám v půl čtvrté a přeji si už konečně natáhnout bačkory. Je to práce bez perspektivy, bez naděje. Člověka to ubíjí. Jedenáct let bez dovolené, bez volna, to zanechá následky. Přitom přemýšlet o tom, zda si vůbec mohu koupit ponožky. Ať se otočím na kteroukoli světovou stranu, všude něco dlužím. Už jsem se s tím naučil žít. Nemáme nic, banka z nás nevyrazí ani dech. Všeobecnou zdravotní pojišťovnu mohu ubezpečit, že lékaře budu potřebovat pouze k ohledání vlastní mrtvoly. Tři roky zde bydlím sám s ovčákem jménem Ben, nalezencem. Chtěli ho zastřelit, bylo mi ho líto, vzal jsem si ho. Vyhodili ho z auta Němci. Bolí mě, že jsem nedokázal vytvořit sobě a ženě lepší podmínky pro život. Přesto stále pokračuji, i když únava je veliká. Čekám na zázrak, nebo jsem cvok? V městečku Teplá na Karlovarsku se u nádraží tyčí dům jako orlí hnízdo. Dvoupatrová ohromná budova s vývěsním štítem Jídelna U Tůmů. Vzhledem k tomu, že se její někdejší majitel Miloš Tůma svěřil Nedělnímu Blesku se svými chmurnými myšlenkami, domnívali jsme se, že tu nalezneme zlomeného starce, nicméně panu Tůmovi, který mimo jiné prodělal těžký úraz páteře, se v očích sem tam honily pobavené jiskřičky. Na kolena ho nesrazily ani divoké počátky kapitalismu v Čechách, ani hořký konec sladkého snu o tom, že se z něho stane velevážený pan hoteliér. On v to totiž stále ještě věří, a ta možná naivní víra jej drží nad vodou. Před lety spadl na šachtě z bagru a poranil si páteř. Proto po čase povrchový lom opustil a s manželkou se v únoru 1994 plni nadějí stěhovali z Karlových Varů do romantického orlího hnízda v Teplé. Až příliš romantického. "Mokrý to bylo, vlhký, nebyly tam dveře, netekla voda, a ta zima! Připadali jsme si jak Eskymáci. Ale já jsem optimista a Beran," podotýká hrdě pan Tůma. "Vůbec jsem nevěděla, do čeho jdu," vzpomíná jeho žena. "Netušila jsem, co to obnáší. Všichni mi říkali od začátku: Neblbni, nevíš, do čeho jdeš. A já říkala: Bude to dobrý." Nebylo. Růžové brýle šly k zemi a rozbily se na kousky. Barák začal praskat, statik nařídil opravu suterénu, takže se investovalo tam namísto do přípravy ubytování. Banka půjčila jen milión (Tůmovi chtěli pět) a lodička jménem hotel se povážlivě zakymácela. Milión pohltil suterén. A když pan Tůma zateplil druhé patro a opatřil jej sádrokartonem, přihnala se vichřice a sebrala střechu. "Sám jsem si po nocích dělal novou kompletní elektriku, vodu, topení. Bylo třeba zavést plyn a udělat kanalizaci, dřív to teklo všechno ven, na louku. Parťáků jsem měl dost, ale mysleli, že budou zítra bohatí, nebyli ochotní nádeničit. Na novou kuchyň jsme vydělali jen proto, že jsem nesplácel bance. Mzdu si nevyplácíme. Tady se najíme a na ferneta a na cigarety zatím ještě máme." Sen o útulném hotýlku tvrdohlavého muže neopustil: "Jináč bych tady nebyl. Žena mě nutí s tím seknout. Co bych dělal? Ve svým současným zdravotním stavu? Zůstal mi pes. Po poledni se chodíme se psem vykoupat do lesa do rybníka, dokud nezamrzne voda. To je jediný, co mi z toho života zůstalo. Zbývá doufat, že najdu blázna, který do toho podnikání se mnou půjde." Vstává mezi třetí a čtvrtou, dá si decku ferneta, limonádu a cigáro, promítne si, co bude vařit. Do osmi má vařeno (až pět set jídel denně). Jede na nákupy, do devíti je zpátky. V deset rozváží obědy do autokempu, zemědělcům a důchodcům (těm za lidovku neboli za třicet osm). Od půl jedenácté do půl jedné je na place v Jídelně U Tůmů, následuje koupání v lesním rybníku a od čtrnácti do dvaadvaceti hodin znovu šichta na place. A že by šel pan Tůma teď už konečně spát? Ani náhodou: "Do půlnoci mám ještě práci v kuchyni. A když přivezou maso, jako třeba dneska, tak nespím vůbec." Proč se to stalo? Proč ze smělé vidiny příjemného hotýlku v tichém městečku zbyla jen Jídelna U Tůmů a manželská dvojice udřená do morku kostí? "Těžko někoho vinit," míní Miloš Tůma. "Začali jsme pozdě, lidi přestali mít peníze, žili v nejistotě, ztráceli práci, zdejší podniky padaly jeden za druhým: Jitona Soběslav, Vřídlo Karlovy Vary, Karlovarský porcelán..." Banka schlamstla podnik v roce 2003, kdy se dlužná částka bohatší o úroky vyšplhala na pěkných 5 700 000 korun. "Manžel to řeší fernetem," vzdychá paní Tůmová, bývalá zdravotní sestra. "Protože léky na bolesti by mu dávno zlikvidovaly játra, to už by si z nich mohl vytesat pomník. Já to alkoholem řešit neumím, to pak brečím a brečím. Škubu kopřivy a leju do sebe bylinkové čajíčky. Přestali jsme žít normální lidskej život. Už na sebe nemáme náladu, protože jsme spolu imrvére furt. Sem tam někdo práskne dveřmi nebo talířem. Z toho, co vydělám, si koupím cigarety a mám na autobus. Spím jinde, nebudem na sebe čumět dvacet čtyři hodin denně." A mrazivě dodává: "Každá práce má svý, ale nic horšího než tohle jsem nezažila. A to jsem dřív převracela a převlékala lidi po mrtvici. Připadám si jak Sahara, bez vůle, všechno dělám strojově, bez citu. Jsem jak vyhořelý palivo. Temelín by se divil."