Železný mřížový plot, vysoký dobrých pět metrů, je vidět zdálky. Tady končí cesta a nebýt poutače s nápisem »Tigre« hned za vesničkou Kostolná, těžko by se tenhle unikátní areál hledal. Domov tu má u své chovatelky dvacítka sibiřských tygrů. Ti nejstarší už šestnáct let.

První byla Rita

Yveta Iršová (48) říká, že tygrům propadla už jako holčička. „Každou chvíli jsem byla v zoologické zahradě a naši mě nedokázali od klecí s tygry odtrhnout,“ říká. „Splnila jsem si dětský sen.“ Ještě před dvaceti lety bydlela absolventka hotelové školy v bratislavské čtvrti Petržalka. Svou první tygřici Ritu tam měla ve výběhu, ale musela s ní pryč.

„Problémy mi dělali úředníci, lidé ne,“ vzpomíná. A tak byt prodala a koupila samotu u Kostolné. K Ritě se později nastěhoval samec Mareček. Jistý podnikatel ho propašoval jako mládě z Ruska. Když povyrostl, začal se tygra bát a rád ho paní Iršové přenechal. Pár šelem, od něhož pochází většina tygrů v Kostolné, se stal základem jejího projektu Oáza sibiřského tygra, který chce pomoci uchránit genofond kriticky ohroženého zvířete.

Fotogalerie
15 fotografií

Jsou to lovci

I když si všech 20 tygrů na lidi zvyklo, šelmy nezapřou. „Je to v nich. Stalo se, že do výběhu vlétli bažanti, vlezli tam zajíci, a jednou dokonce bůhví jak srna. Tygři je ulovili,“ říká chovatelka. Lidem nebezpeční nejsou, nedostanou se k nim. Opak je někdy pravdou.

Přestože jsou všude výstražné tabule a železné oplocení, právě před rokem, na Velikonoční pondělí, to jeden opilec odnesl. Tygr ležel u mříže a podroušeného chlapíka nenapadlo nic chytřejšího než strčit ruku s klackem dovnitř a bít ho – aby vstal a něco předvedl. Stalo se. Tygr ho chytil pod loktem a strhl mu svaly až na kost. Možná by ho po kouskách dostal i do výběhu, ale na opilcův řev přiběhla paní Yveta, tygr ji poslechl a kořist pustil.

„To bylo první neštěstí za těch šestnáct let, co tu s tygry žiju,“ krčí rameny paní Yveta, „a zavinil ho člověk.“

Tygří plánování

Areál s tygry teď měří šest hektarů a brzy se rozšíří o dalších pět. Vzniknou nové výběhy, i s jezírkem. A možná že se šelmy podívají do světa. „Až co řekne koordinátor chovu sibiřských tygrů v Londýně. Zatím jsem pro něj nachystala vzorky jejich krve na DNA,“ říká chovatelka.

Yveta Iršová v novém výběhu. „Tady budou moje tygřice rodit,“ říká.
Yveta Iršová v novém výběhu. „Tady budou moje tygřice rodit,“ říká.
Autor: Petr Merta a archiv Yvety Iršové

Rozbor krve určí, zda jsou šelmy paní Iršové čistokrevné („a to určitě jsou,“ ujišťuje ona), pak by chov poblíž Kostolné měl skutečně světový význam. Nikde jinde v Evropě není v soukromých rukách tolik tygrů jako tady. Jsou zdraví, plni síly a elánu.

Když se takový Bimbo postaví na zadní tlapy a líže z ruky ošetřovatelky šlehačku (tu všichni tygři zbožňují), měří na výšku kolem tří metrů. Nejraději mají koninu, ale i hovězí a vepřové. Kostí a vnitřností se nedotknou, možná i proto vyjde chov tygra na 20 000 slovenských korun měsíčně. Dalších osmdesát dá paní Iršová ročně za odčervení, očkování...

Ošetřovatelka Ludmila Tosmundová (23) s tygřičkou Ninou a jediným lvím kotětem v Oáze, sirotkem Samem. Když se někdy v budoucnu spáří, narodí se kříženec – liger. Byl by první v Evropě.
Ošetřovatelka Ludmila Tosmundová (23) s tygřičkou Ninou a jediným lvím kotětem v Oáze, sirotkem Samem. Když se někdy v budoucnu spáří, narodí se kříženec – liger. Byl by první v Evropě.
Autor: Petr Merta a archiv Yvety Iršové

„Pomáhají sponzoři i lidé podle svých možností. Tygři za to stojí, jsou nádherní,“ říká žena, která jim svůj život zasvětila.