A jen díky ukradenému vozíku hendikep zvládal a dostal se, kam potřeboval.
Vinou zloděje se Zima cítí jako zničený člověk bez chuti do dalšího života. O elektrický vozík přišel, když byl na návštěvě u známé. Nechal ho kvůli schodu stát u vchodu do paneláku na Moravském Předměstí. Pak s oporou berle a paže své známé k ní zašel na večeři. „Když jsem se vrátil a zjistil, že vozík někdo ukradl, rozbrečel jsem se,“ přiznal důchodce. „Než takhle žít, tak radši vůbec,“ řekl smutně.
Vozíkem dojel Václav Zima kamkoliv.
Vozík koupil již v opotřebovaném stavu za 65 tisíc korun na inzerát. „Nečekal bych, že mi ho někdo ukradne. Myslel jsem si, že když někdo vidí vozík, tak si uvědomí, že ho jeho majitel nemá nadarmo,“ divil se postižený důchodce.
Okradený muž si za denní poplatek 30 korun vypůjčil vozík od centra pro tělesně postižené. Za měsíc ho ale musí vrátit! „Až ho nebudu mít, tak jsem vyřízený. Nemám peníze a ani šanci na něj ještě někdy našetřit. Bydlím v domě s pečovatelskou službou, kde mě nájem, léky, strava, koupání stojí patnáct tisíc měsíčně,“ zoufá si muž.
Jiný vozík nemá šanci získat ani přes pojišťovnu. „Ta by mi ho uhradila, jen kdybych neměl ruce nebo nohy,“ je si vědom ochrnutý důchodce. „Proto prosím toho, kdo mi ho vzal, ať mi ho vrátí. Jinak doufám, že ho Pán Bůh ztrestá,“ vzkazuje zloději Zima.
Přidat názor
zhlédlo 
