Oslepla a 16 let čekala na zázrak

Rohovky obou očí Hany Charvátové pokryly jizvy, oči se mléčně zakalily a ona se rázem ocitla v černé samotě. Dlouhých šestnáct let ale byla přesvědčená, že jednou bude zase vidět. Tahle víra jí držela nad vodou a pomohla přežít. Před pár týdny se jí díky unikátní operaci zrak opravdu vrátil.

Paní Charvátová si vytrpěla své. Lékaři jí pomoci nedokázali, protože neznali původ infekce a neznají ho dodnes. Léčba nezabrala, nákaza postihla obě oči. Trvalo to jen dva týdny a přišla slepota...

Zákeřná infekce

Se slepotou se zhroutil celý svět, který Hana Charvátová dosud znala. To léto roku 1992 se s manželem Karlem, lékařem-ortopedem, a čtrnáctiletou dcerou Hankou vrátila z dovolené u moře v Istrii. Pláže u města Poreč byly fantastické a všem se tam moc líbilo.

"Brzy po návratu se mi zanítilo nejprve levé oko a pár dní nato i druhé. Kde bych si tenkrát pomyslela, že mě obyčejný zánět spojivek oslepí," říká dnes paní Hana. V očích ale už měla také neznámou infekci. Na obou rohovkách jí opakovaně vznikaly malé vřídky. Praskly, zajizvily se a zanedlouho rohovky očí zničily.

Osm transplantací

Lékaři jen nevěřícně kroutili hlavami. Infekci nebyl nikdo z nich schopen určit, antibiotika nezabírala. Slepota byla neodvratná a Hana Charvátová to věděla. Vždyť pracovala jako zdravotní sestra - instrumentářka na chirurgii vsetínské nemocnice a pak i v léčebně dlouhodobě nemocných. Lidského utrpení i neštěstí viděla dost a dost. Proto věděla, co ji čeká. Bránila se ale ze všech sil.

"Když mi lékaři řekli, že jediným, ale hodně bolestivým východiskem, které současná medicína zná, je transplantace rohovky, souhlasila jsem," vzpomíná.

Těch transplantací bylo nakonec osm, čtyři na každém oku. "Byl to opravdu děs," chvěje se jí ještě nyní hlas. Oči po zákroku strašlivě bolely, organismus reagoval na cizí tkáň odmítavě. Hlava jí třeštila, ztrácela rovnováhu, ale zaťala zuby a doufala, že snad už to bude dobré. Nebylo. 'Biologický materiál z tkáňové banky', což je jiný výraz pro lidské rohovky odebrané zesnulým, se neuchytil. Přesněji - prorůstal dovnitř a oslepnutí ještě zhoršoval.

Život po hmatu

Série neúspěšných transplantací, nevidomost a vše, co s ní bylo spojené, paní Charvátovou pomalu ubíjely. "Najednou jsem byla v cizotě. Zmizelo všechno, mezi čím jsem žila. Slyšela jsem jenom známé hlasy a věděla, komu patří. Ale nic jsem neviděla," vzpomíná.

Svoji hrůzu ze slepoty paní Hana překonala jen díky rodině. Její tehdy sedmdesátiletá matka (dodnes čiperná a soběstačná) s ní chodila na pravidelné procházky, zaskočily i kamarádky. Dcera Hanka vařila, prala i žehlila a o domácnost pečovala se starším bratrem Karlem. I manžel pomáhal, jak se dalo. Celá rodina se kolem ní semkla a ona s každým dnem víc a víc věděla, že to nesmí vzdát. Že musí udělat všechno pro to, aby jednou - až zase začne vidět - byl přechod do normálního života co nejsnazší pro ni i pro ostatní.

"Nejdřív jsem začala vařit. Jednoduché polévky a jídla z brambor. Ze začátku jsem se vždycky hrozně popálila o sporák, ruce jsem měla věčně samý puchýř. Ale pak už to bylo lepší. Dcerka mi nachystala, co bylo k vaření potřeba, a já kuchtila po hmatu," usmívá se paní Hana dnes.

S dcerou Hankou na dovolené v Istrii, rok 1992. Fotil manžel Karel. | Archiv Hany Charvátové

Slepá turistka? Proč ne!

Slepá žena se nakonec po svém rodinném domku začala pohybovat s naprostou jistotou. Ale málo platné, pohyb venku jí chyběl. "My jsme taková sportovní rodina. Dělali jsme cykloturistiku a lyžovali. Známá lyžařka-běžkyně Olga Charvátová patří k nám do rodiny, je to manželova neteř," říká paní Hana.

Řešení se našlo. Manžel Karel se inspiroval sportem v televizi. "Dávali přenos z her postižených lidí a tam slepci běhali zajímavým způsobem. Měli vodiče - běžce, který je vedl na takové gumové oprati. A tak jsem Haně udělal něco podobného," vzpomíná Karel Charvát.

Manželský pár od té doby prochodil většinu Javorníku, zdolali Dušnou i Cáb. Pan Karel své ženě vyprávěl, co vidí, co je zrovna kolem a ona se cítila o mnoho lépe. Ale tím víc chtěla zase začít vidět.

Druhá v Evropě

Manželé Charvátovi stále hledali pomoc. Až profesorka Vlková z oční kliniky v brněnských Bohunicích vyřkla jednoznačný ortel - už nikdy žádnou transplantaci biologické rohovky. Pomoci by mohl snad jen umělý implantát.

Primář Pavel Stodůlka ze specializované kliniky Gemini ve Zlíně návazně zjistil, že sítnice, oční nerv i sklivec obou očí paní Hany jsou v dobrém stavu. Přesto se ale operace levého oka letos v březnu nezdařila. Zato druhé oko před čtyřmi týdny 'prohlédlo'.

"Pan primář mi dal umělou rohovku z USA, má tam výborné vazby na své kolegy a často k nim jezdí na stáž. Vysvětlil jim moji situaci a oni mu rohovku poskytli. Výjimečně, mám ji jako druhá v Evropě," líčí paní Hana.

Operace trvala dvě hodiny v místním umrtvení a paní Hana po ní zase začala vidět. Zatím nevidoucí levé oko přijde na řadu (ještě jednou) velmi brzy.

Já zase vidím!

"Co jsem cítila? To se nedá popsat. Považte, vždyť moje slepota trvala šestnáct let! Manžela jsem poznala hned a také jsem zjistila, že jsme staří," říká statečná žena dnes. Když naposledy viděla dceru Hanu, bylo jí čtrnáct let, synovi Karlovi o dva roky víc. "On už se oženil, ale Hanka se zatím vdávat nechce. Možná proto, že ví, co práce dá péče o rodinu a nádavkem o slepou mámu."

Paní Hana se znovu učí žít. Ulicemi jezdí auta, která nikdy předtím neviděla, ženy mají jiné účesy, lidé se oblékají úplně jinak než před šestnácti lety. "Vsetín se změnil, je tu spousta nových staveb, náměstí je jiné. Všechno se mi zdá mnohem barevnější, musím si zvykat i na maličkosti. Ale je to krásné," rozplývá se.

Umění primáře Stodůlky udělalo z Hany Charvátové šťastnou ženu. Zatím nemusela nic platit a díky primářovi to možná ani nebude oněch asi sto tisíc korun. Zhruba tolik operace stála. České zdravotní pojišťovny ji nehradí, nemají na ni totiž kód. Přesto, že jako paní Hana jsou v republice postiženy možná stovky lidí. Do plnohodnotného života se z nich vrátila zatím jen ona.