Vezl 25 tun pomerančů, vyložil 17 Afghánců a dostal za to 3 roky!

„Tu situaci si stále přehrávám. Pocit bezmoci a bezpráví ale nejde vymazat. Jako řidič kamionu jsem byl v Řecku dvaašedesátkrát. Nebyl jsem tedy žádný nováček, když se to stalo,“ připomněl si nejhorší chvíle svého života šestapadesátiletý muž. V nákladním prostoru 23 tun pomerančů a noc strávená na parkovišti u čerpací stanice pod dohledem kamer měla Miroslavu Jarouškovi dát záruku, že si běženci nic nedovolí. Ani celníci a ostraha trajektu, na který se český řidič nalodil, při prohlídce nákladu nic neobjevili.

Když ho pak ochranka vytáhla v noci z kajuty kvůli tomu, že se v podpalubí z kamionu ozývají podezřelé rány, stále nic netušil. Pak ale věci nabraly rychlý spád. Mezi pomeranči se ukrývalo 17 polomrtvých Afghánců, kterým chyběl kyslík. Jarouška zavřeli do vězeňské cely 2 krát 3 metry. Bez bot, bez kartáčku na zuby, spal na zemi na kusu molitanu.

„Soud byl 1. dubna 2009. Seděl jsem tam v poutech a v kleci. Za deset minut bylo po všem. Aniž bych řekl slovo, dostal jsem dva roky a deset měsíců a pokutu 180 tisíc eur,“ řekl nešťastně. Odvolací soud o pár měsíců později rozsudek potvrdil.

Kardiak bez léků

Podmínky v italském vězení jsou prý horší, než si normální člověk může představit. Jako kardiak zpočátku nedostával ani léky. Za dobu svého pobytu za mřížemi ho čtyřikrát skolila srdeční slabost. Rodina se mu snažila pomoci a psala na všechny strany. Marně. „Skončil jsem v nemocnici na přístrojích. Čím víc se mí blízcí dovolávali nějaké nápravy, tím horší vězení mě pak čekalo. Seděl jsem s vrahy a profesionálními zloději. Byla tam spousta Arabů, Albánců a Afričanů.Viděl jsem, jak si vězeň na cele podřezal ruce žiletkou. Jen jednou jsem byl venku na betonovém dvoře a pět vězňů tam zkopalo do krve dalšího muže. Bachaři se otočili zády,“ poznamenal Jaroušek.

Nejotřesnější pro něj bylo vyprávění spoluvězně o tom, jak se nyní v Itálii kradou auta. „To se musí vytipovat movitá rodina s luxusním autem a malým dítětem. Když pak v noci všichni spí, stačí se k nim vloupat a přidržet děcku pistoli u kolene. Každý otec rád odevzdá klíče i s techničákem. Zatímco rodinu zloděj do rána hlídá, jeho komplic s autem odjede třeba do Albánie,“ tlumočil Jaroušek příběh jednoho z násilníků, který dostal 18 let za vraždu.

Nakonec se totiž našel někdo, kdo mu klíče odmítl dát. Tak ho zastřelil.

Rodina mu pomáhala přežít

„Celých těch 29 měsíců, než mě propustili, jsem skoro nepromluvil. Nebylo s kým. Žil jsem si svůj svět. Nad vodou mě držela rodina a přátelé, kteří mi věřili. Manželka mi napsala přes sto dopisů a já jí psal o všem, co jsem dělal a o čem přemýšlel. Luštil křížovky a četl,“ řekl Blesku.

„Bylo to pro nás všechny moc těžké. Některé balíčky, které jsem mu poslala, nikdy nedostal, ani peníze. Když mi volala konzulka Elisa Bradáčová, že ho propustili, nebyla jsem k utišení. Dokud jsme se neobjali, nevěřila jsem. A když jsem ho uviděla, byl to další šok. Byl to jiný člověk, dlouhé vlasy, ztrhaný obličej,“ dodala se slzami na krajíčku manželka Olga.

Prvních pár dní strávil Miroslav doma s rodinou a vnukem Kubíkem. Jen na chvilku si odskočil pozdravit sousedy, aby jim poděkoval za podporu. „Byli jedni z mála, kteří kromě rodiny věřili, že nejsem žádný lump. V Řecku je problém s běženci na denním pořádku. Tam ani nemůžete zastavit na křižovatce na červenou, aby se vám hned nezačali věšet na podvozek. U soudu nikoho nezajímalo, že jsem v noci v kamionu nic neslyšel, když mi u hlavy hučelo chlazení. Ani to, že sami utečenci potvrdili, že se mi do auta vloupali bez mého vědomí,“ řekl.

Neví, co bude dál!

Návratem do Česka problémy Miroslavu Jarouškovi neskončily. „Úplně se mi změnil život. Měl jsem slušnou práci a celá ta hrůza dohnala rodinu k sociální propasti. Za volant kamionu si už nikdy nesednu. Jsem bez práce, nemám nárok na podporu ani sociální dávky,“ posteskl si.

Kvůli prožitému traumatu špatně spí. „S podlomeným zdravím mohu dělat leda nočního hlídače. Pořád se ptám, kde je hranice mezi pachatelem a obětí. Někdo se mi vloupe do kamionu a je oběť. Důstojnost i právo člověka je zadupané do země a nikoho to nezajímá,“ uvedl Jaroušek. Kvůli prožitému bezpráví je rozhodnutý hledat spravedlnost až ve Štrasburku.