Informovala o tom MF Dnes.

Anna Fárová se svému oblíbenému médiu věnovala přes 50 let a byla průkopníkem psaní o fotografii jako o vysokém umění. Zpopularizovala zejména dílo Josefa Sudka a Františka Drtikola a stála u počátků úspěchů Josefa Koudelky. Fárová patří k lidem, bez jejichž působení by česká fotografie neměla ve světě ono uznání, kterého se jí dnes dostává.

Osudové po profesní stránce pro ni bylo setkání s Henri Cartierem-Bressonem v roce 1956. To rozhodlo o jejím směřování, v roce 1958 vydala první jeho monografii a přes něj se zkontaktovala s fotografy agentury Magnum, jejichž práci poté prezentovala v Československu.

V 60. letech zorganizovala v Čechách výstavy Wernera Bischofa, Andrého Kertésze, Elliotta Erwitta či Roberta Doisneaua. Významnou kapitolou, respektive jedním z celoživotních zájmů Fárové, byl František Drtikol. V roce 1970 se postarala o převezení celého jeho odkazu do Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, kam nastoupila. V roce 1972 mu v muzeu uspořádala monografickou výstavu, a tím bylo objeveno Drtikolovo jméno a jeho význam nejen pro českou fotografii.

Významným jménem pro Fárovou byl i Josef Sudek, jehož poznala již jako osmnáctiletá v jeho ateliéru na Újezdě. K Sudkovým osmdesátinám v roce 1986 připravila v Uměleckoprůmyslovém muzeu jeho retrospektivu. Po jeho smrti třídila jeho pozůstalost, později se stala dědičkou autorských práv. Byla neúnavnou interpretkou a propagátorkou jeho díla.

Z Uměleckoprůmyslového muzea byla přinucena odejít po podpisu Charty 77. V 80. letech publikovala v zahraničí, mnoho knih jí vyšlo v Německu, Francii či v USA. K autorům, jejichž tvorbě se celoživotně věnovala, ať už působili doma, či v exilu, patří také Emila Medková, Jiří Toman, Jan Svoboda či Zdeněk Tmej.