Církev již dříve avizovala, že v případě neúspěchu podá stížnost k Ústavnímu soudu, případně bude hledat spravedlnost i u evropských soudů.

Knötig uvedl, že se soud nezabýval podstatou sporu ani tím, zda stát v 50. letech katedrálu odňal v souladu se zákonem. Důvodem pro odmítnutí dovolání je podle Knötiga to, že "soudy nemohou libovolně, bez příslušných zákonů vracet cestou projednání určovacích žalob majetek odňatý církevním subjektům komunistickým režimem".

Spor o katedrálu se táhne od roku 1992. Pražské soudy tehdy nařídili vrátit chrám církvi, která památku na chvíli převzala. Potom ale do sporu zasáhl Nejvyšší soud s opačným stanoviskem. Toto rozhodnutí hájil nařízením z roku 1954 o chráněné oblasti Pražského hradu. Podle něho chrám patří všemu československému lidu. Soudy byly v novém řízení svázány názorem NS a rozhodly ve prospěch státu.

Církev to ostře kritizovala, tvrdila, že na základě podobného nařízení nemohlo dojít ke změně vlastníka chrámu. "I podle komunistického práva mohlo být něco znárodněno pouze na základě zákona," řekl před časem kardinál Miloslav Vlk.

Církev ve sporu zastupovala Metropolitní kapitula u svatého Víta a Kolegiátní kapitula Všech svatých na Hradě pražském. Vlk několikrát ostře kritizoval českou justici za přístup ke kauze. Vadilo mu například to, že u Nejvyššího soudu o katedrále rozhodoval mimo jiných i František Ištvánek, soudce s komunistickou minulostí.

Církev spolu s posledním dovoláním podala také námitku podjatosti proti Ištvánkovi. Požadovala, aby kauzu řešil jiný senát. NS námitku odmítl, ke změně senátu prý nebyl důvod. "Navíc je třeba dodat, že rozhodoval tříčlenný senát, a ne jeden soudce, jak bylo v minulosti veřejnosti cíleně podsouváno," uvedl Knötig.