9°C
Hlad, halucinace a duchové: Takovýhle horor si prožily děti uvězněné v thajské jeskyni
Neuvěřitelná záchrana, kterou sledoval celý svět. I tak se dá popsat akce, při které tým thajských i zahraničních profesionálních potápěčů, vojáků a hasičů, včetně dvou českých, vytáhl ze zatopené jeskyně 12 malých fotbalistů a jejich trenéra. Mise, která probíhala na přelomu června a července, měla šťastný konec. Novinář Liam Cochrane ve své knize Jeskyně popsal, jak nebezpečná záchrana ve skutečnosti byla. Podle něj měli hoši halucinace a mnoho z nich ztratilo veškerou naději, že je někdo najde, uvedl deník Daily Mail.
Fotbalový tým, známý také jako „Divočáci“, se svým trenérem vyrazil do jeskynního komplexu Tcham Luang v sobotu 23. června. Záhy na to ale začalo pršet a skupinku uvnitř uvěznila stoupající voda. Teprve po deseti dnech usilovného pátrání se dvěma britským potápěčům podařilo chlapce objevit. O šest dní později, 8. července, začala komplikovaná záchrana, 10. července byl z jeskyně jako poslední vytažen trenér fotbalistů. Mise byla úspěšná.
Beznadějné pátrání
Dlouho to tak ale nevypadalo. Pátrání po chlapcích začalo už v neděli 24. června. Před jeskyní čekali rodiče hochů, kteří po pár dnech pomalu začali ztrácet naději. Přítomní lékaři je ale ujišťovali, že lidé mohou přežít mnoho dní bez jídla, hlavní je mít vodu. Tu prý chlapci měli. Jenže po pěti dnech neúspěšného hledání se obavy rodin stupňovaly.
Několik otců zmizelých chlapců se aktivně zapojilo do záchrany, pomáhali odčerpávat vodu. Popsali, jak hrozivě vlhká a temná jeskyně je. Někteří rodiče se už připravovali na pohřeb.
Potápěči na pokraji svých sil
Také zkušení potápěči měli v jeskyni značné problémy, nezmapovaný terén, hluboká a úzká místa, silný proud a neprůhledná voda jim ztěžovaly hledání. „Bylo to jako plavat ve staré kávě,“ vysvětlovali profesionálové. Belgičan Ben Reymenants se snažil jednu z možných cest označit lanem, ale uvízl v úžině. Z jeskyně se dostal otřesený a se zlomeným zápěstím.
„Bylo to nad moje síly, dostal jsem se tak 100 metrů daleko. Není tam vidět, je tam spoustu překážek a silný spodní proud. Nemůžeme zaručit, že jsou děti naživu, nevíme jistě ani, kde jsou. Jsou to samé spekulace, pro které tady riskujeme životy,“ nechal se slyšet zraněný Reymenants.
Ani britští potápěči, kteří ke komplexu dorazili, nebyli optimističtí. Nikdo se ale nechtěl vzdát, do záchrany byly zapojeny tisíce lidí. Nešlo jen o záchranáře, ale také o dobrovolníky, kteří lidem pátrajícím po chlapcích zajišťovali zázemí. U jeskyně stály jídelní vozy a kuchyně, které poslal do oblasti thajský král. Denně se servírovalo až 20 tisíc teplých jídel. Další lidé se starali o technické a zdravotnické zázemí i o to, aby měli potápěči suché ponožky. Na místě byli holiči a kadeřnice i masérky.
Hotely, penziony, ale i rodiny otevřely své domy všem, kteří se aktivně podíleli na záchraně, samozřejmě bezplatně. K jeskyni dorazil i buddhistický mnich, který s lidmi meditoval a modlil se za úspěch mise. „Nebojte se, během dne dvě děti vyjdou ven,“ řekl mnich rodičům. Až později se ukázalo, že se nejednalo o prázdná slova.
„Kdybych byl 6 dní uvězněn v temné jeskyni, myslím, že bych ztratil naději. I proto jsme navrtávali další a další odtokové tunely. Doufali jsme, že chlapci zvuk uslyší, a budou tak vědět, že po nich pátráme,“ sdělil Cochraneovi jeden ze záchranářů.
Halucinace a duchové
Chlapci následně vypověděli, že skrze zvuky vody někdy zaslechli štěkat psa, jindy krákat vránu nebo helikoptéru. Nebyli si ale jisti, jestli je to skutečné nebo sluchová halucinace. „Zaslechli jsme i lidské hlasy, ale nikoho jsme neviděli,“ řekl jeden z chlapců. „Asi nejděsivější bylo, když jsme slyšeli, jak někdo volá naše jména. Trenér říkal, ať neodpovídáme a nechodíme za hlasy,“ uvedl hoch. K jeskyni se totiž pojí i několik duchařských příběhů.
Uvnitř jeskyně se přes všudypřítomnou tmu snažili dodržovat pravidelný denní režim. Ráno utišovali hlad vodou stékající po stěnách, večer chodili spát. Spalo se jim špatně, nejen kvůli nepohodlnému povrchu. Nejmladší ze skupinky, jedenáctiletý Titan, byl známý tím, že je náměsíčný. Svým křikem tak všechny kolem budil, trenér a starší chlapci se zase naopak báli, aby Titan někam nezmizel.
Děsivá tma
Přestože chlapci měli baterky, se světlem šetřili, nevěděli, jak dlouho v jeskyni budou. Tma se stala jejich nepřítelem. Vnímali ji jako něco živého, co je obklopovalo a děsilo. Mnoho z chlapců má prý stále noční můry. Dny se jim vlekly, zda je noc nebo den, udávaly jen jejich hodinky. Malí fotbalisté často bděli v slzách, Note probrečel jeden celý den. Prvního července bez rodiny „oslavil“ své 15. narozeniny.
Všichni byli po několika dnech zesláblí, pohublí, jejich kůže ztratila zdravou barvu, těla pomalu začala konzumovat sama sebe. Trenér je nabádal, aby byli klidní a soustředili se na svůj dech.
Potápěči mysleli, že objeví jen těla
Počasí venku se pomalu uklidňovalo a záchranáři chytli druhý dech, voda klesla. Po chlapcích pátrali už desátý den. Britové John Volanthen a Rick Stanton se přidali k týmu, který se vydal do jeskyně. „Čekali jsme to nejhorší, mysleli, že najdeme jen jejich těla.“ Podle lékařů měli chlapci po 10 dnech bez jídla desetiprocentní šanci na přežití.
Potápěčům se tentokrát podařilo dostat hlouběji do komplexu, na stěnách našli otisky dětských rukou. Blížili se k dutině, kde se domnívali, že chlapci jsou. Jenže byla prázdná. Pátračům docházel kyslík, byl nejvyšší čas se vrátit, ale rozhodli se podívat ještě o kousek dál. „Byl jsem si jistý tím, že každou chvíli narazíme na plovoucí těla,“ uvedl Volanthen.
Zázrak
Bylo okolo osmi večer tamního času, když malí fotbalisté znovu zaslechli hlasy. Ztuhli, Adul, jediný z chlapců, který uměl anglicky, popadl baterku a znaveně popoběhl na okraj skuliny, v níž se skrývali. „Ve vodě pode mnou se vynořili dva muži. Bylo to jako zázrak, uvědomil jsem si, že jsou to Briti, a tak jsem jim anglicky řekl ahoj,“ popsal později hoch.
„Půjdeme teď ven?“ ptali se hned chlapci, potápěči je ale museli zklamat. Záchranáři se drželi stranou, nebyli si jistí, jak na tom jsou Thajci duševně. Snažili se je povzbudit, fotili se s nimi a povídali si. Celkově na tom byli chlapci dobře. „Máme hlad, chceme jíst, musíme jíst,“ prosili potápěče. Jenže muži s sebou žádné jídlo neměli, ale slíbili jim, že jim jídlo donesou.
Jídlo a krásná sestřička
Nálada se okamžitě změnila, všichni měli ohromnou radost, rodiče i potápěči neskrývali slzy radosti. Nemožné se stalo skutečností. Rychle se připravil další tým, spolu s ním k chlapcům putovaly zásoby jídla. Plavil se k nim také vojenský lékař Pak, který s Thajci následně v jeskyni zůstal. Byl to extrémně náročný ponor, zvláště po netrénovaného potápěče. Pak jim slíbil, že s nimi bude, dokud je nedostanou ven, klidně i půl roku.
Děti byly vyhladovělé, téměř na pokraji deliria. Lékař jim nejdříve naordinoval speciální tekutou stravu. Na jídlo z fastfoodových řetězců si ještě museli počkat. „Potřebovali lékařskou péči, ano, ale byli v pořádku. Podvyživení, prochladlí, ale jinak nic. Sem tam nějaká modřina nebo odřenina, ale žádné vážné zranění,“ zhodnotil Pak. „Najdeme vám krásnou zdravotní sestřičku,“ sliboval lékař chlapcům.
O záchraně se píší knihy a točí filmy
Následnou záchrannou akci se zatajeným dechem sledoval celý svět. První čtyři chlapce dostávali ven 11 hodin, všichni se báli nejhoršího. Zvláště pak po smrti profesionálního potápěče Samana Kunana. Nakonec se ale povedlo, s čím ani záchranáři sami nepočítali. Všech třináct uvězněných se podařilo zachránit. „Když jsme probírali možnosti záchrany, na stole byly všechny možné varianty. To, že se s nimi potopíme, bylo troufalé a nebezpečné, ale v podstatě jediné možné, byť nejriskantnější, řešení,“ domnívají se potápěči.
Cochrane zpracoval neuvěřitelnou záchranu 12 chlapců a jejich trenéra ve dvou knihách, kde se věnuje všem detailům akce, nejnovější publikace vyšla minulý týden, v úterý 8. ledna. O události rovněž vzniká několik filmů, jeden z nich bude mít premiéru na výročí záchranné mise, tedy letos v červenci.
Témata:
Související
