Zajatkyně ISIS popsala umírání žen v garáži i kruté znásilnění dívek

Autor: dj - 
17. 10. 2017
14:50

Oběťmi brutálních perzekucí ze strany takzvaného Islámského státu se stali také Turkmeni jako jedna z etnických menšin šíitského Iráku. Žena, která si nepřála zveřejnit své jméno, popsala reportérovi BBC Mahmutovi Hamsicimu hrůzy, které zažila v zajetí sunnitské džihádistické skupiny.

„Než do našeho života zasáhl Islámský stát, žila jsem se svojí rodinou v osadě u města Tikrít. Jsem šíitská Turkmenka a můj manžel je sunnitský Arab. Byl imám a v naší společnosti ho lidé velmi respektovali,“ začala svůj příběh.

„Mešita, kde přednášel svoje kázání, se nacházela hned vedle našeho domu. Nikdy před tím jsme nerozlišovali lidi na šíity a sunnity, žili jsme spolu, nikoho to nezajímalo. Mezi námi nepanovalo nepřátelství,“ pokračovala žena.

„Měli jsme velký dům, kde žilo několik mladých turkmenských učitelek, pronajímala jsem jim pár pokojů. Jedna z nich měla malé dítě. My jsme měli dvě děti – syna a dceru. Chodili do stejné školy, kde Turkmenky učily, každé ráno odcházeli společně,“ řekla.

„Do města Tikrít vnikl ISIS v červnu v roce 2014, v místní základně Camp Speicher popravili mnoho vojáků. Ti, kteří masakru unikli, přicházeli do našeho města přes řeku Tigris. Islamisti je ale následovali. Několik lidí z vojáků byli Turkmeni a schovali se u nás v domě. Pomáhali jsme jim utéct dál. Půjčili jsme jim ženské šaty a posílali do bezpečí. Můj muž ukrýval tři šíity z Basry v mešitě,“ přiblížila žena.

„Dům vyhodili do povětří, ženy odvlekli do garáže“

„Jednoho dne, asi ve tři ráno, k nám dorazili příslušníci ISIS. Věděli, že jsme s manželem pomáhali utíkajícím vojákům. Našli tři mladé šíity z Basry a okamžitě je zabili, pak odvlekli mého manžela, od té doby od něj nemám zprávy. Vrátili se za pár dní, řekli, ať odejdeme, a pak náš dům vyhodili do vzduchu,“ vypověděla.

„Já, moje děti, turkmenské učitelky, jedna s miminem, a moje nevlastní dcera jsme prostě odešly. Jenže zanedlouho nás vojáci ISIS zavedli do garáže, kde byly další ženy z naší oblasti. Umírala jedna za druhou. Na začátku nás bylo 22 žen a dětí. Nejdříve nás rozdělili na vdané a svobodné. Bylo mezi námi pět neprovdaných dívek, znásilnili je přímo před našima očima,“ přidala žena další trpkou vzpomínku.

Znásilňování a bití na denním pořádku

„Prosily mě o pomoc a já se snažila, zakrývala jsem je svým tělem před muži a žadonila: Zapřísahám vás, prosím vás ve jménu Alláha, nedělejte to, přísahám na Korán, že to nejsou panny. Jeden z nich mě udeřil a pak další. Za trest znásilnili moji nevlastní dceru, zemřela na místě. Bylo jí jenom 18 let,“ uvedla.

Žena smutně pokračovala: „Zbylým dívkám bylo málo přes dvacet. Bili je a znásilňovali, dívky krvácely a my jsme jim nemohly pomoct, všechny postupně umřely. Podívala jsem se do tváře našich trýznitelů a s hrůzou jsem zjistila, že dva z nich dobře znám. Pocházeli ze sunnitské vesnice kousek od naší osady, později jsem zjistila, že spousta našich sunnitských sousedů se přidala k ISIS.“

„Nechali nás v té garáži, neměly jsme co jíst. Zhubla jsem a zeslábla, dokonce jsem ani necítila, když mě bodnul štír. ISIS nás zanechal pod dohledem starého muže, ten se nad námi ale slitoval a nosil nám vodu. Jednou dokonce přinesl i mléko pro děti. Starala jsem se o své dvě děti, jednu ženu a miminko turkmenské učitelky, která zemřela krátce poté, co ji znásilnili,“ dodala.

Dramatický útěk z garáže nepřežilo malé dítě

„Pár z nás vzali a odvedli pryč. Ten starý muž nás pak varoval, prý musíme utéct. Vyvedl nás z garáže a doprovodil až na cestu, pak se vrátil. Dozvěděla jsem se, že ho popravili za to, že nám pomohl utéct. Miminko útěk nepřežilo, umřelo mi v náručí. Šly jsme přes opuštěné oblasti, pršelo, všude bylo bahno,“ popsala situaci.

„Neměly jsme co jíst, neměly jsme ani pořádné oblečení, po pěti dnech jsme dorazily do provincie Kirkúk. Vydala jsem se hledat svou tetu, u které jsem nakonec našla bezpečné útočiště. Mladá žena, která se mnou cestovala, takové štěstí neměla. Její rodina ji zavrhla, prý je to pro ně otázka cti a ona je zostudila. Je nyní v Íránu v psychiatrické léčebně.“

„Začala jsem pátrat po mém manželovi, ale nikdo nevěděl, co se mu stalo. Procházela jsem hřbitovy, ale marně. Moje děti dodnes trpí tím, čeho byly svědky. Chtěla jsem se vrátit domů, ale z naší osady nic nezbylo. Žiju jen pro své děti a děkuju Bohu, že mám svou tetu, která se o mě postarala,“ zakončila svůj příběh Turkmenka.

Doporučujeme
Další videa
Články odjinud