7°C
Více než 100 tisíc Britů opustilo po brexitu zemi. Děsí je rasismus a útoky
Od brexitu už emigrovalo více než 100 tisíc Britů. Jejich důvody byly různé, ale shodují se, že tím hlavním byly výsledky referenda. Počet lidí, kteří ze země odchází, narůstá, média tento nový trend začala označovat jako „brexodus“. Letos to byl rok, co Británie vystoupila z EU, spousta lidí se s tím stále nesmířila a raději se rozhodla zemi opustit.
Cliff James (44) je jedním z těchto „brexilů“, jak sám sebe a sobě podobné nazývá. James se hned po brexitu sbalil a odjel ze země, nejdříve cestoval po světě, navštívil mimo jiné Indii, Nepál, Izrael nebo Austrálii. „Výsledky referenda mě zaskočily, bylo to, jako kdybychom se přes noc vrátili do středověku. Nade vším zvítězila nenávist. Přemýšlel jsem, že tu zůstanu a zapojím se do protestů, ale… nakonec jsem to nezvládl,“ popsal.
James o svém tehdejším rozpoložení napsal knihu, následně ho začaly velmi znepokojovat zprávy od jeho přátel. Říkali mu o vlně zločinů z nenávisti, které se Evropou šíří, a tak se vrátil. Mnoho Britů, stejně tak i on, požádalo o irské občanství. Chtějí si uchovat jak své spojení s Evropou, tak i s Británií. James se plánuje nakonec usadit ve Španělsku, do Anglie se prý nikdy nevrátí.
„Nedokážu si představit, že bych se tam vrátil, tu zemi už nepoznávám,“ řekl deníku Independent. Jeho případ není ojedinělý, i další se svým příběhem svěřili tisku. Sheree-lea Foxová (27) se také chystá na odchod ze země, ona i její přítel odjíždí do Dánska. „Anglie se proměnila v nevlídné a nevraživé místo, nad tolerancí začíná převládat rasismus a sobectví,“ řekla Foxová.
Foxová uvedla, že si nepřeje v takovém prostředí vychovávat své děti. „Anglie bude vždycky mým domovem, největší strach mám o ty, kteří tu zůstávají.“ V jejím rozhodnutí ji podpořil i přítel Marc Oliver Bahl, který přijel do Anglie studovat. „Obával jsem se, co se stane našim dětem, pokud nebudeme svoji, nejsem Brit,“ prohlásil Bahl.
Statistiky to potvrdily – z Británie odchází stále více lidí
Britský statistický úřad oznámil, že během tohoto roku opustilo Británii 122 tisíc obyvatelů EU a celých 134 tisíc Britů emigrovalo, to je o 8 tisíc více než vloni. Nejuváděnějším důvodem je práce nebo studium. „Výsledky naznačují, že referendum má vliv na rozhodnutí emigrovat z a do Británie,“ sdělila Nicola Whiteová ze statistického úřadu.
Značnou část emigrujících tvoří lidé, kteří z Británie původně nepochází. Dale Franzmann se narodil v Austrálii, v roce 2016 si splnil sen a stal se občanem Británie, ale jeho nová země ho záhy zklamala. „Směje se nám celá Evropa,“ řekl. Michael Walker získal občanství v roce 2001, ale v lednu tohoto roku odešel do Irska.
„Tvrdil jsem a stále si za tím stojím, že Británie dělá chybu, když opouští Evropskou unii,“ prohlásil Walker, který pracuje v překladatelské firmě. Hrdě také přijal označení světoobčan, kterému Theresa Mayová přidala negativní konotace, když tak jmenovala všechny kritiky brexitu.
Zemí se šíří xenofobie a rasistická nálada
„Teroristické útoky způsobily antimuslimskou horečku. Nejsem naivní, vím, že dříve nebo později se já a moje rodina staneme oběťmi rasistických urážek a diskriminace, možná ještě hůř, napadení. V takovém prostředí se necítím bezpečně, chci své děti vychovávat v zemi bez předsudků,“ řekl Fawaad Kausar, který se narodil v Manchesteru, ale podstatnou část života strávil v Londýně.
Velký počet univerzitních studentů odjíždí na zahraniční pobyty, kde potom i žádá o občanství. Touha opustit Británii se však průřezově týká všech generací. Spojuje je strach o budoucnost, někteří volí jen dlouhodobější pobyt mimo zemi s nadějí, že se jedná o krátkodobou záležitost a že se britská vláda vzpamatuje a vrátí se do EU. Jiní jsou skeptičtější a nevěří, že Spojené království má bez EU budoucnost, zvláště pak z ekonomických důvodů.
Theo Dunner (71) z Oxfordu řekl, že kdyby mohl, také by Anglii opustil. „Když jsem se dozvěděl výsledky referenda, moje první myšlenka byla: chci žít někde jinde, už nechci být v zemi, kterou nepoznávám. Viděl jsem narůst rasismu, xenofobie, homofobie a náboženské netolerance.“
Dunnet se narodil rok po druhé světové válce a cítí, že spoustu věcí, za které se tenkrát bojovalo, se vytrácí. „Kdybych byl mladší a uměl nějaký cizí jazyk, už bych dávno odešel. Jsem starý, žiju ve městě, které miluju, máme zde nádhernou knihovnu. Ale moje země? Nemá před sebou zdárnou budoucnost, naopak se obrací do temné minulosti,“ řekl smutně Dunnet.
spíš zdrhají před muslimama,