První oběť Černobylu: Muž, který se beze stopy vypařil

Vzpomínky na Valerije

„Toto je symbolický hrob Valerije Chodymčuka,“ ukazuje Igor, náš průvodce po elektrárně, na pamětní desku, pod kterou kdosi umístil květiny, stužku v barvách ukrajinské vlajky i dle sovětského zvyku drobné dárky pro mrtvého, jako jsou cigarety a sladkosti. Valerij Chodymčuk žádný hrob nemá, protože jeho tělo se doslova vypařilo z povrchu zemského.

Když vybouchl Černobyl, v Dukovanech měli pohotovost: Radiace zahltila filtry!

I třicet let po havárii však jeho blízcí na Chodymčuka údajně nezapomněli. Každý rok sem pravidelně přijíždí jeho rodina a známí. Přestože bylo tělo Valerije setřeno z povrchu zemského, jeho život a odkaz zapomenuty nejsou. Smrt Valerije Chodymčuka se stala symbolickým varováním celému lidstvu před jaderným nebezpečím.

Postavil si vlastní hrob

Starší operátor Chodymčuk, který obsluhoval hlavní oběhová čerpadla, začal ve své funkci v jaderné elektrárně pracovat v září 1973. Když reaktor vybuchl, měl být ve strojovně, to ale přesně známo není. Jeho tělo, jak bylo zmíněno, nikdy nenašli.

Chodymčuk pocházel z malé vesnice Kropivňa, asi padesát kilometrů od Černobylu. Když mu bylo půldruhého roku, rodině zemřel otec a matka zůstala sama se čtyřmi dětmi.

Všichni se měli co otáčet, v přepychu ani blahobytu nežili. Jeho kolegové se později shodli, že právě v tomto období se zrodila Chodymčukova houževnatost, vytrvalost a cílevědomost. Těmito vlastnostmi vynikal i při stavbě jaderné elektrárny Černobyl. Poprvé se tam dostal jako student, o prázdninách v rámci tehdy obvyklé sovětské praxe. Vysokoškoláci se přes léto stávali na měsíc členy Studentských stavebních oddílů (»strojotrjady«) a pracovali nejčastěji ve stavebnictví nebo zemědělství.

Vzpomínky na Černobyl: Návrat do zamořeného Kyjeva a povinný boj s radiací

Chodymčukovi jaderná elektrárna učarovala, a jakmile ukončil studia, požádal v ní o zaměstnání. Nejprve dělal řidiče náklaďáku, po večerech studoval dálkově atomovou fyziku a nakonec se vypracoval na staršího operátora, který měl v rámci chladících soustav na starosti oběhová čerpadla.

Podívejte se na reportáž

Obsluha reaktoru měla stabilní pracovní režim – dvanáct hodin trvala jedna směna a po ní následoval den a půl volna. Chodymčuk se po dvou letech v elektrárně oženil s Natalií, přítelkyní ze studií. Brzy se jim narodila dcerka Larisa, a když jí byly čtyři roky, dostala bratříčka Olega. Rodina patřila mezi mladé a perspektivní, proto jim vedení města Pripjať přidělilo zbrusu nový třípokojový byt a dostali i číslo v pořadníku na osobní vůz.

Poslední sbohem

Osudného 25. dubna 1986 se Chodymčuk rozloučil s rodinou krátce po desáté večer. Do práce to měl necelé dva kilometry, nastupoval v jedenáct, a tak šel jako téměř vždycky pěšky. Informace o tom, zda byl zasvěcen do zkoušky, kterou na tu noc naplánovalo vedení elektrárny, se různí. Každopádně nepatřil mezi členy obsluhy, kteří byli na svých místech už od jejího začátku. K výbuchu čtvrtého reaktoru došlo přesně v 01:23:58 hodin po půlnoci. Zhruba tři minuty předtím Chodymčuka signalizace upozornila, že oběhové pumpy, zajišťující jeho chlazení, se začínají otřásat.

Vzpomínky na Černobyl: Kyjevané objevili „zázračný“ lék proti radiaci

„Půjdu se podívat, co se děje,“ řekl sousedovi u ovládacího pultu Pavlovi Akimovovi, a odešel. To byla jeho poslední slova. Pak ho už nikdo nespatřil. Z Akimova a dalších lidí, kteří byli v té době poblíž, pak – kvůli nepředstavitelnému žáru – svlékali oděvy „…společně s jejich pokožkou,“ píše se v protokole o záchranných pracích.

Velkou většinu zraněných, převážně popálených nebo jinak traumatizovaných lidí, odváželi leteckým mostem do Moskvy. První postižení tak byli převezeni dva dny po katastrofě. Vzhledem ke zmatku, který panoval, nikdo nevěděl přesně, o koho se jednalo a z jakého úseku byl. Proto jeho manželka Natalie odmítala informace o smrti svého muže. Spolu s ostatními ženami pracovníků směny, během které reaktor vybuchl, byla i s dětmi evakuována do známého mezinárodního dětského letního tábora Artěk k Černému moři. Teprve tam dostala oficiální vyrozumění, že Valerij byl prohlášen za nezvěstného a že s velkou pravděpodobností zahynul… Jeho tělo se nikdy nenašlo. Prezident Ukrajiny posmrtně vyznamenal Chodymčuka medailí Odvahy.

Čtěte dále: 30 let od Černobylu

Pořiďte si knihu Zkáza Černobylu. | Blesk