7°C
30 let od Černobylu: Semenjukovy po výbuchu násilím odvezli, ale oni se hned vrátili domů
Odjíždíme z vesnice Kupovate a přijíždíme do osady Paryšev, která se z »osídlených« dědin nachází nejblíže Černobylu. Zastavujeme u chatrče, která vyniká tím, že hned u plotu vlaje ukrajinská vlajka. Po chvíli čekání nám otvírá mírně shrbený muž, který se jmenuje Ivan Semenjuk.
Ivan se hned ujímá slova, jeho jednoruká manželka Marija stojí plaše opodál. „V práci přišla o ruku, od té doby furt bere prášky. Pokud nebude brát prášky, bude s ní konec,“ tvrdí Ivan Semenjuk. „Na všechno jsem sám, i na ryby. Na podzim jsem je lovil holýma rukama,“ tvrdí stařec, ale všem je jasné, že se jedná o nadsázku.
Ptáme se, zda tu byl v den, kdy vybuchl reaktor v Černobylu, a zda si na událost pamatuje: „Na výbuch si pamatuju. Byla to obrovská rána, ale my byli na podobné rány zvyklí. Prý takto čistili v elektrárně potrubí či co. Až po pár dnech nám řekli, co se stalo.“
Nehledě na to, že je úřady nakonec informovaly o jaderné katastrofě, svůj rodný dům Ivan opustit nechtěl. „Sami jsme odsud neodjížděli, odvezli nás kousek odsud, zhruba 30 km,“ vzpomíná na evakuaci a pokračuje ve vyprávění: „Nacpali nás k úplně cizím lidem, ti nás nechtěli brát. Tak jim pohrozili, že buď nás vezmou, nebo půjdou likvidovat následky výbuchu v černobylské elektrárně. Ti lidé se samozřejmě lekli a vzali nás k sobě,“ říká Ivan.
Nakonec odjel k synovi do Černigovské oblasti, pracoval tam jako inženýr. „Pak jsem se trochu pohádal s klukama, oni pili vodku, byly nějaké problémy a svedli to na mě. Vrátil jsem se domů v roce 1987,“ vzpomíná na návrat z »exilu« Ivan Semenjuk.
Stejně jako předešlí samoosídlenci ani Ivan si z radiace nedělal těžkou hlavu. „Jsem armádní chemik! Žádná radiace tu nebyla, pak sem začali jezdit s přístroji a začali provádět měření. Tam něco naměřili, zde trochu taky něco…“
Pan Semenjuk navíc tvrdí, že radiaci doslova vycítí: „Na radiaci jsem velmi citlivý, okamžitě ji dokážu kdekoliv odhalit,“ říká Ivan s naprostou vážností. Při jeho dalších slovech však úsměv na našich tvářích tuhne. „Když mi oschnou rty a v hrdle mě pálí, vím, že tu je radiace. Z toho místa chci okamžitě pryč. Jako kdyby mě něco doslova vyhánělo,“ vysvětluje děda a někteří z nás si uvědomují, že pálení v hrdle a suché rty nás trápí již od prvního dne v zakázané zóně.
Přestože síly ubývají, Ivan je zde spokojen: „Mám penzi dva tisíce hřiven (zhruba 1800 Kč), to mi stačí.“ Jediné, co ho trápí, je zrušený pojízdný obchod a nedostatečná zdravotní péče. „Doktoři jsou v Černobylu. Předtím sem jezdily dvě sanitky. Kdykoliv jsem zavolal, tak byly do sedmi minut tady. Tahle vláda nám je ale zrušila a poručila, že my máme jezdit k nim. Ale jak k nim mám přijet? Vždyť auto nemám. A co kdybych si zlomil nohu, jak bych tam asi dorazil? Nemocnice tu zůstala, tu nezrušili, ale sanitky bohužel ano,“ stěžuje si stařec.
Poroš by měl platit škody,které způsobila jejich elektrárna.