„Vlčí děti“ roky nevyšly z bytu. Teď žijí šťastně, říká dokumentaristka

Nejoblíbenější kratochvílí „vlčích dětí“ bylo sledování filmů. Měli jich prý na pět tisíc.

Hoši z rodiny Angulových se rádi převlékali podle filmů a napodobovali je.

V roce 2010 šel první z nich ven, pak už začali vycházet i ostatní.

Chlapci si doma vyráběli filmové kostýmy a pak v nich hráli scénky.

Autor: Václav Lang -

22. ledna 2016

•

05:15

Sedm dětí, dva rodiče, jeden skromný byt a kontakt s okolním světem výhradně prostřednictvím filmů. Taková byla donedávna realita newyorské rodiny Angulových. Otec ze strachu z okolního světa držel své děti a ženu pod zámkem, ven směly jen zřídka. Jejich příběh se podařilo zachytit v dokumentu Wolfpack. Blesk.cz získal rozhovor s režisérkou snímku Crystal Mosell, která přiblížila, jak probíhalo natáčení.

„V zimě jsme skoro nikdy nešli ven. Každý rok byl nepředvídatelný. V létě bylo víc šancí se z bytu dostat, občas jsme šli ven devětkrát za rok, občas jednou a v jednom konkrétním roce jsme nešli ven nikdy,“ popsal realitu svých dní jeden z šesti chlapců Angulových v dokumentu Wolfpack (Vlčí smečka), který loni získal cenu poroty na americkém festivalu Sundance. V pátek jej premiérově odvysílá kanál Sundance Channel.

Společně se sestrou, pěti bratry, otcem a matkou vyrůstali dlouhá léta bez kontaktu s okolním světem. Otec, který trpěl fobií ze společnosti, chtěl ze své rodiny vytvořit svébytný subjekt. Inspiroval se prý védským bohem Krišnou a pořídil si sedm dětí, kterým dal jména ze starého jazyka sanskrt. Všechny měly dlouhé vlasy.

Z amerického festivalu Sundance: Atmosférou se blíží Varům, míní pořadatel

Režisérka: Všimla jsem si jich na ulici

Jediný jejich kontakt s vnějším prostředím byl výhradně prostřednictvím filmů. Děti se učily nazpaměť jejich scénáře a pak je v podomácku vyrobených rekvizitách napodobovaly. Tak vypadal jejich běžný život, dokud je nedohnalo pokušení nahlédnout ven.

Když se jeden z nich tajně a ve filmovém kostýmu prodral na ulici, skončil v blázinci. Psal se rok 2010 a život rodiny se začal obracet. Otec ztratil svou nadvládu a chlapci stále častěji pronikali do okolního světa. Když byli poprvé všichni pohromadě venku, dílem náhody se potkali s mladou dokumentaristkou Crystal Moselle. Pojila je k sobě láska k filmům, teprve po měsících se režisérka dozvěděla víc o jejich životě. A začala točit.

Jak jste se dostala k rodině, kterou popisujete ve filmu Wolfpack?

Šla jsem po První avenue v New Yorku a oni procházeli kolem mě. Cosi mě na nich zaujalo, rozběhla jsem se tedy za nimi a zeptala se, odkud jsou. Řekli mi, že z Delancy Street, což je kousek od nás. Byli trochu nervózní. Govinda se mě zeptal, čím se živím, a když jsem řekla, že točím filmy, velmi je to zaujalo. Řekli mi, že by se taky chtěli dostat k filmu.

To prolomilo ledy, jelikož se to stalo naším společným tématem. Stali se z nás přátelé a já jsem příště s sebou přinesla kameru. Od začátku jsme se spolu cítili dobře, a tak mi začali postupně odhalovat pozadí svého příběhu. Když jsem po několika měsících zjistila, že jejich příběh je mnohem hlubší, než se původně zdálo, bylo to pro mě dost těžké.

Kdy jste začala s natáčením?

Natáčet jsem začala v roce 2010 a trvalo to zhruba čtyři a půl roku.

Jak dlouho žili Angulovi jako vlčí smečka?

Žili takto ve svém bytě 14 nebo 15 let.

A jak se vám tam natáčelo?

Byla jsem do natáčení velmi nadšená. Když najdete správný příběh, cítíte to. Ráda jsem tam chodila, jak to jen šlo.

Angažovala se nějak v případu policie?

Ve filmu popisujeme, jak zasáhly úřady a Mukunda skončil zhruba na týden v psychiatrické léčebně. Pak ho poslali na terapii a začal s nimi pracovat sociální pracovník. Když jsem přišla, neměla jsem tušení, o čem je celý jejich příběh. Pak se ale situace otočila. Kdybych bývala přišla o několik let dříve, kdy ještě žili jinak, říkám vám teď jiný příběh.