Muže vychovávali do 19 let vlci. „Mauglí“ se k nim chce vrátit, lidé ho znechutili
Jde o příběh jako ze slavné Knihy džunglí. I proto se muži, kterého objevili v 19 letech žijícího se smečkou vlků, přezdívá španělský Mauglí. Marcos Rodríguez Pantoja žil na pohoří Sierra Morena po dlouhých 12 let, společnost mu přitom dělala jen divoká zvířata. Dnes se 72letý senior svěřil, že každý den bojuje s tím, jak chladný je lidský svět, a přiznává, že by život mezi lidmi vyměnil za návrat do hor.
O matku přišel ve třech letech, otec ho krátce nato opustil. Ujal se ho muž pracující jako pasák koz s tím, že ho vycvičí jako svého nástupce. Když se začal učit rozdělávat oheň, muž však zmizel a nechal tehdy sedmiletého Marcose samotného.
Zázemí hledal v jeskyni, kde objevil vlčí mláďata. Když je přišla nakrmit matka-vlčice, chlapec se bál, že ho šelma zraní. Vlčice však vzala kus masa a Marcosovi jej nabídla.
„Nechtěl jsem se toho masa dotknout, bál jsem se, že na mě zaútočí. Ona ho ale ke mně dostrkala čumákem, a když jsem ho jedl, začala mě olizovat. Tak jsem se stal součástí jejich rodiny,“ vzpomíná muž pro BBC.
S vlky žil dlouhých 12 let a komunikovat se s nimi naučil vrčením. Postupem času ho naučili, jaké plody a houby může jíst a jak může v divočině přežít.
Když ho v 19 letech nalezli četníci a vrátili ho do lidské společnosti, jeho život se rozpadl. Podle jeho slov ho lidé celý život okrádali, podváděli a zneužívali v práci. Musel se naučit jíst příborem a spát v posteli, největší problém mu ale dělal neustálý hluk.
„Nemohl jsem unést tolik různých zvuků. Auta, lidé chodí sem a tam jako mravenci. Ale mravenci alespoň chodí jedním směrem. Lidé chodí do všech směrů. Bál jsem se jen přejít ulici,“ řekl. „Nevěděl jsem, kam jít – prostě jsem chtěl utéct zpět do hor.“
Když se tam však Marcos vrátil, nebylo to stejné jako dřív. „Byli tam vlci, volal jsem na ně a oni odpovídali. Ale nepoznali, kdo jsem,“ říká zklamaně. „Smrdím jako člověk. Nosím kolínskou,“ dodává.
Dnes žije v malém domě s nízkým stropem evokujícím jeskyni. Dům je plný květin, což mu připomíná dětství strávené v divočině. Do dětství se často vrací ve vzpomínkách, šlo totiž, dle jeho slov, o nejšťastnější období jeho života.
Ani se mu nedivím,mě je taky zle z lidí ať se k nim vráti bude mu tam líp.Lidi jsou zrůdy, zlatý zvířata.Když člověk dokáže vyhubit zvíře např.nosorožce bílého tak to už je doopravdy o čem přemýšlet,co mi tu vlastně děláme na tomto světě.Příroda nepotřebuje nás,to mi potřebujem přírodu abychom přežili a člověk ji dokáže zničit