Židovský gay: Díky HIV jsem zdravější, říct to mámě byl nejhorší den v životě

Autor: Zuzana Štíchová - 
7. 3. 2017
22:00

Lidí nakažených virem HIV v Česku přibývá. Za loňský rok se podle Státního zdravotního ústavu objevilo 286 nových případů nákazy virem, který může vést k AIDS. Počet nemocných roste kontinuálně od roku 2002. Problematiku života s nepopulární diagnózou „HIV pozitivní“ přiblížil v rozhovoru pro Blesk.cz Saar Moez z Izraele, gay pocházející z ortodoxní židovské rodiny. Do Česka přicestoval v rámci festivalu Jeden svět.

Kdo mě teď bude mít rád? To je název filmu, který zachycuje část života izraelského gaye, který se kvůli své orientaci odstěhoval z Blízkého východu do Londýna. Film promítaný na festivalu Jeden svět zachycuje problematický vztah s rodinou. Blesk.cz zastihl Saara Moeze v centru Člověka v tísni ve chvíli, kdy si domlouval schůzku s bratrem. Ten je shodou okolností také v Praze. V rozhovoru popsal mimo jiné okamžiky, kdy přiznal rodině, že je gay, či chvíle, kdy jim oznámil, že se nakazil HIV.

Když mluvíte o svém bratrovi. Jak to s ním v současnosti máte?

Narážíte asi na staršího bratra, že? V tom filmu se velmi hádáme. Teď už je to v pohodě. Během natáčení jsem si uvědomil, že se pravděpodobně na ničem nikdy neshodneme, ale měli jsme příležitost pobavit se o tom, co se stalo. Něco se mezi námi stalo, když nám bylo asi 12 let. Teď je nám kolem 40 let, ale vlastně je nám pořád 12. Sedli jsme si mimo kamery a promluvili si, byla to šance se vzájemně omluvit. To natáčení vlastně hrozně pomohlo. Nesouhlasíme spolu, ale vlastě se stejně máme rádi. Potom jsem měl možnost jet k němu do kibucu, strávit nějaký čas s jeho dětmi a teď je to dobré.

Je nějaká věc, které litujete, že jste ji udělal: Nebo něco, co jste své rodině řekl?

Máte dvě hodiny (smích)? Měl bych být fér, když jsem byl teenager, byl jsem hajzl, bylo to se mnou těžké. Chtěl jsem, aby mě brali takového, jaký jsem. Nezajímalo mě, jak se kvůli tomu cítí, nebo jaké problémy měli. Měl jsem pocit, že jsou velmi konzervativní a že mi nikdy nebudou rozumět. Měl jsem pocit, že měli všeho nechat, vše zahodit jen proto, aby ukázali, že jim na mě záleží.

Až později jsem si uvědomil, že měli sedm dětí a museli udělat nějaký kompromic pro všechny. Je toho spousta věcí, čeho lituji, že jsem řekl svým rodičům. Teď už ale ničeho litovat nemusím, to je jedna z dobrých věcí na tom trochu zestárnout. Když mi bylo 35, tedy stejně jako mé matce, když se tohle stalo, uvědomil jsem si, že přestěhovat se je těžký krok. Ona neměla příliš velkou kvalifikaci, nechápu, jak jsem mohl předpokládat, že by vše zahodila jen proto, že jedno z jejích dětí má problémy.

Pro ty, kteří ještě neviděli film mapující část vašeho života, mohl byste shrnout ten příběh?

Film mě sleduje v době, kdy jsem v Londýně. Během doby, kdy jsem už přijal svoji alternativní rodinu - barevnou, krásnou a zpívající gay komunitu. Jednoho dne, když mi bylo asi dvacet, jsem otevřel dopis od mých rodičů a začal jsem se ohlížet zpět na konverzace s mojí mámou a tátou. Zpět na dobu v Izraeli. Na konci filmu mě to nutí udělat některá těžká rozhodnutí, která překvapila i mě. A víc neprozradím, běžte se podívat (smích).

Saar Moez, izraelský gay, který se nakazil virem HIV a který pochází z ortodoxní židovské rodiny. Jeho osud částečně zachytil film promítaný v rámci festivalu Jeden svět.Saar Moez, izraelský gay, který se nakazil virem HIV a který pochází z ortodoxní židovské rodiny. Jeho osud částečně zachytil film promítaný v rámci festivalu Jeden svět. | 

Jak dlouho bylo ticho mezi vámi a vaší rodinou poté, co jste odstěhoval?

Úplné ticho nikdy nenastalo. Přestěhoval jsem se do Londýna v roce 1995, to ještě nebyly aplikace jako WhatsApp a podobně. Komunikace byla jiná, než je dnes. Ale vždy jsme byli v kontaktu. Ale po mnoho let, řekněme do roku 2003, vlastně neměla žádný smysl. Šlo jen o základní starost. Poté, a částečně to bylo i o mé diagnóze HIV pozitivní, jsme se všichni uvědomili, že se spolu skutečně musíme začít bavit pořádně. I o tom je ten film, o budování mostů zpět k důvěře.

Vaše rodina je velmi nábožensky založená. Jak vzala, když jste se přiznal, že vás nelákají děvčata?

Moje matka plakala, asi tak dva týdny nepřetržitě. Hlavně ji trápilo, že jsem jí dlouho lhal, a pak, že nebudu mít děti. To pro ni byl jediný smysl života. Táta mě překvapil, když jsem se přiznal. Řekl, že mě má stejně rád, ale nechce o tom nic slyšet. Že jsem stále jeho syn a je v pořádku, že si myslím, že jsem gay. Myslel si, že se to změní. A tak to bylo prvních několik let.

Velmi pomalu to pak čas zahojil a nejdůležitějším momentem bylo, když jsem měl partnera Allana a můj bratr měl bar micva, velkou náboženskou oslavu, tak mi moje matka mi zavolala, že chtějí, abych přijel. Ptal jsem se, a chceš abych přijel já, nebo abychom přijeli my? Mám už svoji rodinu. Dal jsem jí na vybranou. Nakonec po týdnu řekla, že máme přijet oba. Společně jsme pak byli v kibucu a všichni to o nás věděli. Nakonec si má rodina Allana zamilovala a změnili na gaye názor. Od té doby se to zlepšilo.

Když jste se přestěhoval do Londýna. Zapadl jste ihned?

Prvních několik let bylo příšerných. Nemluvil jsem anglicky téměř vůbec, vůbec jsem nerozuměl. Chvíli trvalo, než jsem si našel práci. Bylo to v restauraci a doslova jsem v kleče drhnul podlahu. Vlastně jsem neměl žádný společenský život. Nerozumněl jsem příliš ani té kultuře. Imigrace není vůbec jednoduchá, ty lidi obdivuji dokonce i dnes. Nikdy to není lehká volba. Pořád musíte něco dohánět, protože jste nevyrostli na stejných pořadech v televizi, nerozumíte jejich vtipům a podobně. Tehdy jsem ale potkal několik nejdůležitějších lidí v mém životě a určitý způsobem jim vděčím za to, že jsem přežil.

Ptám se, protože to vypadá, že pak jste tak trochu zdivočel...

Začalo to téměř žádným společenským životem, ale pak zajdete do pár klubů a vytvoříte si ho. Ano, zdivočel jsem opravdu hodně. Chodil jsem pařit o víkendech, to jsem dělal v podstatě od chvíle, kdy jsem si sehnal práci. Padla na to vždy tak půlka výplaty. To trvalo pár let, než jsem poznal Allana. Spolu jsme byli tři roky, asi do roku 2003. A pak se ta divoká jízda asi na rok a půl znovu vrátila.

Kdy jste se nakazil HIV a víte vůbec od koho?

Diagnózu mi řekli koncem roku 2003. A ani mě moc nezajímá od koho. Pokud řešíte, kdo je vinen, pak nikdy nepřijmete zodpovědnost za to, co jste udělal. Byl jsem tam, chtěl jsem tam být. Proto je to má zodpovědnost. Dnes mluvím se spoustou lidí, kteří mají HIV, je to součást mé práce. Občas jsem první, kdo jim to musí říct.

Pracujete jako terapeut?

Ne, částečně vedu testovací centrum. A když je test pozitivní, musíte jim to říct, a pak je teprve předáte terapeutovi. Nemá smysl koukat se zpátky, musíte myslet na budoucnost.

Jak jste oznámil své rodině tohle?

I když jsem si bližší se svou matkou, o hodně, tak tohle jsem jako prvnímu řekl tátovi. Říkal jsem si, že je voják a nezhroutí se z toho. Řekl jsem mu to po telefonu, nebyla to lehká konverzace. Naši se mezitím rozvedli a příliš spolu nemluvili, i přesto jsem ho požádal, ať jde se mnou. Přijel jsem do Izraele a společně jsme to šli říct mámě. Nechtěl jsem tam být sám. Byl to asi nejsmutnější den mého života. Protože nechcete ranit svou a matku a zklamat ji. Ona nevěděla, že se na to nutně neumírá, že se to dá kontrolovat. Pro ni se v tu chvíli zbořil celý svět.

Bála se vás pak rodina?

Rozhodně. Moje máme o tom mluvila i ve filmu. Báli se sourozenci, na začátku. Měli malé děti a báli se o ně. Všichni z toho byli ve stresu, nevěděli co se stane, pokud mě neteř třeba škrábne v obličeji. Teď už víme, že to nic neznamená, ale oni to tehdy nevěděli. Ani já jsem to asi nevěděl, rozhodně jsem nevěděl, jestli je to stoprocentně bezpečné. Byla doba, kdy se moje máma ujišťovala, že můj kartáček na zuby je co nejdále od všech ostatních. Teď už je ale náš vztah mnohem lepší. Moje máma je třeba zapojena v gay komunitě v Tel Avivu a společně jsme vytvořili podpůrnou skupinu pro rodiče lidí s HIV.

Zpět k vašemu zaměstnání. Když jste si tím sám prošel, je pro vás snažší lidem říct, že se nakazili virem HIV?

Rozhodně už jim nemusím dělat osvětu, znají to z televize, internetu a podobně. Od přátel s HIV vím, že říkat to svému okolí, je pořád velký problém. Co mě vždycky dokáže naštvat, když mi někdo řekne 'ok, vím, že to nic nedělá, ale stejně se s tebou nevyspím'. Na jedné straně tedy máte informace, na druhé je ale strach. Bát se je hrozně jednoduché. Být otevřený a tolerantní už je těžší.

S HIV žijete téměř 15 let, jak jste na tom zdravotně?

Mé zdraví je perfektní (smích). V podstatě jen beru ráno dvě tabletky a bohužel nejsem nikdy nemocný. Proč říkám „"bohužel“? Protože zhruba za posledních 10 let jsem si vzal asi tak tři sick day. Mí přátelé, když přijde zima, dostanou chřipku a týden jsou doma. To já nemám (smích). Občas jim trochu závidím. Ale teď vážně, život s HIV není o fyzických problémech. Chodím každé tři měsíce nakontrolu a jsem pod dozorem lékařů daleko více, než předtím. Moje zdraví je lepší než kdy jindy. A doufám, že to tak bude i nadále... (Klepe na dřevěný stolek, pozn. red.).

HIV pozitivním v Česku pomáhá Dům světla. Podívejte se na video:

Video Dům světla: Takhle vypadá místo, kde hledají pomoc HIV pozitivní - Tomáš Polák, Petr Soukup
1080p 720p 480p 360p 240p

A připomeňte si příběh Lukáše, který přiznal, že si za nákazu virem HIV může sám:

Video Lukáš se při nechráněném sexu nakazil virem HIV. „Můžu si za to sám.“ - Tomáš Polák, Petr Soukup
1080p 720p 480p 360p 240p

Doporučujeme
1080p 720p 360p
Další videa