Nehoda upoutala manžela na vozík: Lenka se stará o čtyři děti i o něj

Autor: František Prachař - 
7. 3. 2017
05:01

Když Jan Lehmann (62) v únoru 2007 se svým vozem havaroval, ještě nemohl tušit, že to život celé jeho rodiny změní od základů. Ze živitele se změnil v bezmocného, ležícího muže. Na manželku Lenku (47) dopadla plnou vahou především povinnost postarat se o čtyři malé děti.

Řidiče, který pana Lehmana hodinu po půlnoci vytlačil ze silnice, policie nikdy nenašla a případ odložila. „Manžel se vracel domů, do České Lípy, z Chrudimi. Podnikal v servisu obráběcích strojů a nedařilo se nám špatně, slušně vydělával a zakázek měl dost,“ vzpomíná paní Lehmannová.

„Jenže po té havárii se všechno změnilo.“ Jana Lehmanna tehdy odvezl vrtulník do pražské nemocnice Na Bulovce. Ve čtyři hodiny ráno o jeho zdravotním stavu policie informovala jeho ženu.

„Já tehdy byla ve čtvrtém měsíci s Danielem a jen tak tak jsem to ustála,“ říká paní Lenka. V nemocnici jejímu mužovi bez přehánění zachránili život.

Celou levou stranu těla, zejména končetiny, mu vyztužili ocelí, rozdrcené kosti sešroubovali a pan Lehmann – po půlroční rekonvalescenci – začal znovu pracovat i přesto, že mu nabídli plný invalidní důchod.

„Nechtěl být nikomu na obtíž. Najal si dělníka, s ním objížděl továrny a dělal to, co dřív. Bohužel, ne nadlouho,“ vypráví matka čtyř dětí. Dva roky po tátově nehodě onemocněl nejmladší syn natolik vážně, že musel na JIP do Ústí nad Labem.

Jeho maminka tam byla s ním a zbytek rodiny se za nimi rozjel na návštěvu. Ve zbrusu novém a velkém – aby se tam všichni pohodlně vešli – chevroletu. U Benešova nad Ploučnicí je sestřelil kamion.

Děti to ve zničeném autě přežili jen zázrakem s pohmožděninami a oděrkami, táta na tom byl hůř. „V těle se mu hnuly a různě pozohýbaly výztuže kostí, musel na další operaci a pak ještě. Celkem jich má za sebou už osm,“ slzí paní Lenka.

A dodává, že její Jan chodí jen o berlích, schody nezvládá vůbec a prognóza lékařů říká, že líp už na tom nebude. Šestičlenná rodina se rázem propadla pod existenční minimum. Dávky od státu pomáhaly, ale…

„Já vám to řeknu, jak to je,“ vypočítává paní Lenka současný příjem rodiny. „Přídavky na děti dělají 2500 korun, na bydlení dostáváme 5900, na hmotnou nouzi šest tisíc, plný invalidní důchod manžela je 11 800, příspěvek na péči II. stupně pro blízkou osobu 4400 a ještě čtyři stovky příspěvek na mobilitu – na naftu do auta,“ shrnuje.

Největším výdajem je 12 000 za nájem a služby. Paní Lehmannová se snaží ušetřit na všem, zrušila i pojistky, dře po nocích na brigádách (kvůli péči o manžela nemůže mít stálé zaměstnání), seškrtala úplně všechno. Úzkostlivé šetření se kupodivu vymstilo.

„Abychom si udrželi auto, které potřebujeme k převozům manžela i dětí a které jsme neměli splacené, prodali jsme svůj byt. Peníze za něj šly na ty splátky a na provoz domácnosti. Stejně jako přeplatek za vodu a teplo ve výši 20 000.“

Úřad práce v České Lípě, který trval na tom, aby si paní Lehmanová našla trvalé zaměstnání, příjem rodiny propočítal a došel k závěru, že převyšuje životní minimum.

A tak Lehmannovým sociální dávky odebral – na tři roky. Po roce sice svůj postoj zmírnil, ale ne úplně. Paní Lenka se nedala a spojila se s ministerstvem práce a sociálních věcí. Podle jejich stanoviska se v České Lípě dopustili chyby a budou ji muset napravit – a to velmi brzo.

„Víte, jak jsem paní Lehmannovou poznal, raději by ublížila sama sobě, než aby byli někomu na obtíž,“ říká vedoucí regionální pobočky obecně prospěšné společnosti ADRA v České Lípě Petr Máška (54).

Je také městským zastupitelem, a proto věděl, že rodina, o které je řeč, dostala od města peněžitý dar 15 000 korun. „Začal jsem se o ně zajímat a došel k závěru, že pomoc nejenže potřebují, ale že si ji díky neuvěřitelné obětavosti maminky i zaslouží.“

Pražské ústředí ADRY si loni na podzim vyžádalo podrobnou dokumentaci o příjmech rodiny, o zdravotním stavu otce Jana i o podmínkách, ve kterých žijí. Výsledkem je vyhlášená veřejná sbírka, která už – poté, co o ní napsal deník Blesk – přesáhla 150 000 korun.

„Bude trvat do května, a tak si myslím, že peněz pro Lehmannovy ještě přibude,“ je přesvědčen Petr Máška. A paní Lenka dodává, jak moc je za lidské pochopení vděčná.

„Já už opravdu nemám co prodat. Nikdy nezapomenu, co hodných lidí nám chce pomoci, všem děkuji z celého srdce.“ Sourozenci Jan (10), Daniel (9) a Tomáš (5) ke své starší sestře Kateřině (19) vzhlížejí tak trochu se závistí.

S gymnáziem byla už dvakrát v zahraničí, v Paříži a Londýně, teta, která žije v Itálii, jí zaplatila letenku a pozvala ji k sobě na prázdniny. Když všechno vyjde, přijmou Kateřinu na vysokou školu.

„Děti jsou moje štěstí, naplňují mě,“ přiznává paní Lenka. „Klidně bych jich měla třeba šest i víc. Pro ty svoje udělám všechno, třeba se i udřu, ale mají a budou mít všechno, co potřebují.“ Právě to, že děti mají, co je třeba a že rodina žije díky matce slušně, nedává spát lidské závisti.

„I do ADRY přišly dopisy, že mají auto, že jejich dcera jezdí do zahraničí a že žádnou pomoc nepotřebují,“ krčí nad lidskou závistí rameny Petr Máška. Lenka Lehmannová si nepřízeň některých lidí nepřipouští.

„U srdce mě vezme jen to, když někdo z mých kluků přijde ze školy s brekem, že se mu posmívali, že jsme chudí.“ A pak se omlouvá „Nezlobte se, k nám domů vás nepozvu. Manžel je moc hrdý, než aby se nechal vyfotografovat jako bezmocný. Nedávno dostal cukrovku, přidal se i zlatý stafylokok a bez morfinových náplastí se neobejde…“

Doporučujeme
Další videa
Články odjinud