Pátek 29. března 2024
Dnes je Velký pátek / Taťána, zítra Arnošt
Oblačno, déšť 14°C

Narodil se v lágru. Celý život marně hledá předky

Autor: Lucia Skladanová - 
30. listopadu 2008
05:00

Bylo už po válce, když ho sovětská tajná služba připravila o klidný život i o identitu. Slovák Ján Antal se totiž před 58 lety narodil v gulagu na Sibiři. Teď hledá své kořeny.

Postupně si za své jméno napsal celkem čtyři příjmení, ale ani jedno po otci. Dodnes totiž netuší, kdo jím je. Vězeň, jako byla jeho matka? Dozorce? Je plodem lásky, nebo znásilnění? Pátrání po odpovědích ho zavedlo až na ruskou Sibiř...

Vzpomínky na lágr Jána Antala provázejí celý život Vzpomínky na lágr Jána Antala provázejí celý život | Peter Zubac, Trigon Production


Štíhlý, prošedivělý muž sedí v obývacím pokoji svého bytu v Kežmarku, obklopen šesti ženami - manželkou a dcerami. Občas se na ně zahledí láskyplným pohledem, ale většinou vypadá, že je myšlenkami někde daleko.



Už několik desítek let se snaží přijít na to, kdo je jeho otcem. Marně. Sovětská NKVD navždy poznamenala život jeho matky, kterou v roce 1945 - už po osvobození Československa - zatkli a za údajnou špionáž odsoudili k nuceným pracím, ale i jeho život. Ján byl totiž počat v gulagu. Když se v únoru 1950 narodil, nevážil ani kilogram. Už tehdy ho poznamenaly nelidské podmínky lágru Elgen. Rubrika 'otec' je v jeho rodném listě dodnes prázdná...

Ján Antal se na Sibiř vydal se svou dcerou Simonou.. Ján Antal se na Sibiř vydal se svou dcerou Simonou.. | Peter Zubac, Trigon Production


"Každý má v životě nějaký kříž. Já se ten svůj snažím nést poctivě," říká, ale hlas se mu chvěje. "Ale čím jsem starší, tím naléhavěji cítím potřebu poznat svoje kořeny, dozvědět se, z koho jsem se zrodil. Bylo to z lásky? Anebo matku někdo znásilnil? Nevím o tom nic, a proto se cítím jakoby neúplný. Něco mi pořád chybí," vysvětluje Ján.

Vzpomínky na lágr Jána Antala provázejí celý život Vzpomínky na lágr Jána Antala provázejí celý život | Peter Zubac, Trigon Production

Maminčino tajemství
I když narození v lágru znamená stigma na celý život, Ján úplně nezatrpkl. "Mohl jsem dopadnout hůř. Mohl jsem tam umřít, mohl jsem se až do dospělosti potloukat po ruských dětských domovech. Jenže moje maminka, když ji propustili, si nedala pokoj a tak dlouho mě hledala, až mě našla," vzpomíná.

Ten okamžik, kdy ho ruští vojáci podali jako pětiletého na nádraží v Žilině skrz okno nějaké ženě, patří k nejsilnějším zážitkům jeho dětství. "Plakala a hovořila jazykem, kterému jsem nerozuměl. Uměl jsem jenom rusky. Ale přivinula mě k sobě tak silně, jako dosud nikdo." Syn s matkou se už nikdy neodloučili. Ale přesto na téma gulag nikdy nehovořili, to bylo tabu. "Matka o tom nemluvila takřka nikdy, za komunistů se to nesmělo. A když někomu z příbuzných na tohle téma něco pověděla, dlouho plakala. A já s ní. Nevěděl jsem proč, ale z maminky šla taková bolest, že jsem se nedokázal ovládnout," rozpláče se Ján i nyní. "Strašně jsem chtěl vědět, kdo je mým otcem, ale nechtěl jsem ji trápit a tak jsem se na to nikdy nezeptal. Zůstalo to tajemstvím, které si vzala do hrobu."


Pátrání na Sibiři
Touha znát svůj původ s léty sílila. Proto se Ján vloni rozhodl odjet pátrat na dvanáct tisíc kilometrů vzdálenou Sibiř. Až tak daleko se mohl vypravit díky filmovému štábu, který o jeho osudech natáčel dokumentární film. "Cítil jsem se tam divně. Lidé byli sice milí a pomáhali mi, jak jen mohli, ale nepocítil jsem tam to, co prý lidé cítí v místech, kde mají své kořeny. Po zádech mi běhal mráz, je to hrozné město, škaredé a jako by mrtvé, štítil jsem se ho," vzpomíná.

V Rusku viděl spis, vedený na jeho matku, hlášení o tom, jak pracovala, a spatřil i originál svého rodného listu. Jen o otci nebyla nikde ani zmínka. "Zjistil jsem alespoň něco. Ženy, které byly s mámou ve stejném lágru, jsou přesvědčené, že jsem se narodil z lásky. Matku podle nich neznásilnili, protože dozorci si s vězeňkyněmi nezačínali," říká Ján a jako by se mu trochu ulevilo. "A i když to třeba nebyla láska, co moje maminka k otci cítila, určitě to byla obrovská lidská blízkost. Taková, které jsou lidé schopni jen tehdy, když tomu druhému nemají kromě sebe co nabídnout. A také podporu a blízkost."

Utíká od rodiny
Na Sibiř s sebou Ján vzal i dceru Simonu, aby mu byla oporou a také aby poznala zem, kde žil její neznámý děd. "Nejsem bohatý, a teď nemám dokonce ani práci. Jediné, co mi v životě vyšlo a co se podařilo, je moje rodina. Cítím výčitky svědomí, když od nich často odcházím do lesa, abych mohl být sám se svými myšlenkami. Ale teď, po návštěvě Sibiře, se začínám víc smiřovat se životem. S tím, že mým otcem byl gulag," končí Ján své vyprávění.

Děti z gulagu

Celá léta se nesmělo hovořit o tom, že sovětská tajná služba po osvobození Československa v roce 1945 zatkla a deportovala do pracovních lágrů na Sibiři 30 až 40 tisíc Čechoslováků. Ján Antal je pravděpodobně jediným slovenským dítětem z gulagu, které přežilo. Unikátní dokument o životě Jána Antala, jeho nekonečném pátrání po otci, ale i o podmínkách života v gulagu, natočil režisér František Palonder.

Aktuální dění

 

Izraelsko-palestinský konflikt:

ONLINE dění v Izraeli Velitel Hamásu Iron Dome

Válka na Ukrajině:ONLINE dění na Ukrajině