7°C
Japonci nás mají rádi, říká Čech. Proč nosí roušky a jak vnímají císaře?
Nikdo do vás na ulici nestrká, Japonci nikam nespěchají, všímá si český velvyslanec Tomáš Dub. V Tokiu působí už tři roky, a aby lépe pronikl do japonské kultury a společnosti, začal se učit japonsky. Zkouší proniknout i do tajů pro Evropana složitých znaků. I když je to těžké, jde podle Duba zároveň o mentální posilovnu. O životě mezi Japonci se rozpovídal v rozhovoru pro Blesk.cz při cestě šinkanzenem z Kjóta do Hirošimy.
Během finále návštěvy premiéra Bohuslava Sobotky (ČSSD) v Japonsku si český velvyslanec Tomáš Dub pochvaloval: „Je to pro nás velký úspěch, že tady český premiér je. Japonsko je přece jen svou ekonomickou silou něco jako USA.“
„Když jedeme na Slovensko, máme tak úzké kontakty, že to funguje ze dne na den. V Japonsku se taková cesta plánuje třeba dva roky. Tuhle jsme zvládli připravit celou během půl roku, což je velký úspěch. Dopomohla nám k tomu Muchova epopej, množství investorů v Čechách. Přece jen máme s Japonskem dobré vztahy,“ vysvětlil.
Slovanská epopej nadchla Japonce
Dub tak připomněl nedávnou výstavu Slovanské epopeje v Tokiu, která měla velký úspěch. Navštívil ji i císař Akihito. Sobotku však v Japonsku nepřijal, premiér totiž zamířil za korunním princem Naruhitem, který by se měl stát novým císařem. A navštívil celkem hned tři poměrně vzdálená města – Tokio, Kjóto a Hirošimu.
„To, že vyrazil premiér do Hirošimy, je v Japonsku vnímáno strašně pozitivně. Jedná se o důležitou součást cesty a ne každý premiér, který Japonsko navštíví, do Hirošimy jezdí,“ podotkl Dub v rozhovoru o Japonsku, Japoncích i jejich vztahu k císařství či České republice.
Jak dlouho jste v Japonsku a co vás sem přivedlo?
Jsem tu tři roky. Japonsko prochází určitou změnou. 20 let stagnovalo, střídali se tady často premiéři s výjimkou premiéra Koizumiho. Bylo politicky nestabilní, takže si hledalo cestu. A našlo ji: Má v čele premiéra Šinzó Abeho, což je dnes už třetí poválečný nejdéle sloužící premiér. A udělalo na té cestě první kroky.
Japonsko se zásadně mění. Otvírá se trh i společnost, nejen turistům, ale i investorům. Český premiér přijel právě v tento zlomový moment. Navíc v době, kdy je tady neuvěřitelně populární české umění. Speciálně Muchova epopej nás vytáhla hodně nahoru. Ale nejen ta, třeba i Česká filharmonie, která je pro ně top těleso. Proto sem jezdí každé dva roky. Jsem tady v období, kdy je to hrozně optimistické a kdy je tu hodně šancí, řada věcí je zde opět na začátku. Stojí za to tady být.
V čem je život v Tokiu jiný než život v Praze?
Tokio je jedno z největších sídel na světě. Vyžaduje svá pravidla a určitý způsob chování. Někdy se díváme na Japonce, že jsou od přirozenosti spořádaní, chovají se podle pravidel. Jenže kdyby se tak nechovali, nedalo by se v Tokiu žít.
Město je obrovské a je tu hlava na hlavě, přesto nemáte pocit, že by do vás někdo strkal a dýchal do obličeje. Nikdo nespěchá, protože to dělali všichni, tak by se pomlátili.
I já jsem musel své představy upravit. Tokio není uspěchané město, Japonci vše dělají s rozmyslem, plánovitě a pomalu. Když někdo běží a někam pospíchá, tak si zřejmě špatně naplánoval čas. Když mu ujel vlak, tak není schopný včas přijít na nádraží.
VIDEO: Jaký je život v japonské metropoli Tokiu? A v čem je jiný oproti Praze?
Roušky Japonců: Nechtějí nakazit ani sebe, ani nikoho jiného
A co ty všudypřítomné roušky Japonců?
V tom množství obyvatel nechtějí dostat chřipku, ale ani nechtějí nikoho nakazit. Nám to připadá trochu absurdní, ale nás není tolik hlav na 10 metrů čtverečních.
Nebo třeba když někdo kouří, neobtěžuje s tím ostatní. Kdyby všichni začali kouřit volně na ulici, nedalo by se tu dýchat. Mají prostě svoje místa, není to žádná buzerace, ale logický způsob. Stoupnou si stranou na vyhrazená místa, tam si zakouří.
Japonci se tedy chovají ohleduplně...
Jejich chování má určitě velkou logiku a člověk vždy musí respektovat toho druhého. Nakonec Japonci žili v papírových domcích, kde je všechno slyšet. Domky musely být z papíru, aby je nezabily, když spadnou při zemětřesení. I proto respektují cizí soukromí a snaží se ho nenarušovat. Snaží se chovat klidně, tiše, vyhnout se druhému.
Nikdo také nehází odpadky na ulici, protože by tu z toho bylo jedno obrovské smetiště. Má to logiku a je tu čisto. Třídí odpad, protože by se to jinak vytřídit nedalo. V Japonsku vám domovní odpad vyváží zadarmo, ale zkontrolují, jestli je vytříděný. A když není vytříděný, tak vám ho neodvezou, dokud ho nevytřídíte. Na ulici nejsou žádné koše, protože tam se nedá třídit.
Premiér Sobotka v Japonsku zažil různé obřady, ceremoniály. Od rozbíjení sudu se saké u vás na velvyslanectví, přes zouvání se v restauracích a chrámech, po čajový obřad. Japonsko je tak nadále i částečně stále vnímáno – jako země s řadou tradic. Jak tyhle tradice působí na vás?
Oni mají Českou republiku rádi, protože si doma zouváme boty stejně jako oni (smích). Sami Japonci říkají, že je to u nás fajn. Obřad se saké se jmenuje Kagami biraki, a kdybych to přeložil, je to něco jako Otvírání zrcadla. Jde o slavnostní příležitost, kdy se přinese přípitek a stejně jako u nás se pije na štěstí. Akorát mají trochu jiný styl. A není to pivo, není to ani víno, je to prostě saké. I když to, čemu my říkáme saké, je pro ně označení pro alkohol. Oni pijí Nihonšu.
Jen o tradicích to ale v Japonsku zdaleka není...
Vnímání Japonska u nás je ve třech rovinách. Od samurajské a pohádkové země po technologickou velmoc. První rovina přišla, když se Japonsko otevřelo po reformách Meidži po roce 1860. Čeští spisovatelé jako Joe Hloucha Japonsko v té době neznali, ale dostali základní informace, a tak o něm psali jako o romantické, pohádkové zemi plné samurajů, kimon.
Další fáze přišla v 70. a 80. letech minulého století, to už si pamatuji osobně, kdy k nám přišly firmy jako Panasonic, Hitachi a najednou se to překlopilo z období samurajů do vyspělé techniky. A třetí fáze už je trochu nudná, ale moc důležitá. Je u nás skutečně masivní přítomnost japonských firem. Deset procent vytvořených míst v Evropě je vytvořeno Japonci. Japonsko vnímáme jak přes tradice, tak přes technologie a vztah k nám.
Jaký vztah mají Japonci k Česku?
Čechy znají, učí se už na základní škole v rámci hudební výchovy Vltavu od Bedřicha Smetany, na kterou mají slova. A jezdí k nám každý rok přes 100 tisíc turistů. Nejsme pro ně země neznámá, ale sympatická, mají nás rádi. Navíc jsme pro ně zemí bezpečnou a určitým způsobem neuvěřitelnou. U nich kvůli zemětřesení vše padá. Když se dívají na Karlův most, tak je to pro ně zázrak. Kdyby ten samý Karlův most byl v Japonsku, tak už je dávno na dně řeky, protože by nevydržel prvních pět zemětřesení. Jezdí k nám rádi.
VIDEO: Velvyslanec Tomáš Dub o vztahu Japonců k Česku: Jsme pro ně bezpečnou zemí. A neuvěřitelnou
„My posilujeme tělo, oni své mozky“
Jak složité pro vás bylo přijít do této výrazně odlišné kultury?
Vůbec jsem se nechtěl učit japonsky, protože mi je už skoro 50. Říkal jsem si, že je pozdě. Domluvím se anglicky i dalšími jazyky, ale zhruba po měsíci jsem seznal, že to není možné. Angličtina tady není všeobecně používaná. Od základní školy se ji sice učí, ale protože ji nepoužívají, nechtějí Japonci anglicky mluvit.
Nechtěl jsem být v akváriu, oddělen ve společnosti. Jejich jazyk má úplně jinou strukturu. Japonsky se učím intenzivně, umožnilo mi to poznat tuhle zemi, částečně pochopit, jak fungují...
A zkoušíte pochopit i japonské písmo?
Jejich písmo se skládá z velkého množství znaků a z písmen, slabik. Těch znaků já umím málo, 300, 400 znaků. A nemůžu si samozřejmě přečíst knížku. Když si nerozumí, napíší znak prstem do vzduchu. Když mám chvíli času, 10 minut, nakreslím si nějaký znak, přemýšlím o něm, jaké má významy. Někdo luští křížovku, já se učím znak.
Kdysi znaky ovládalo jen pár tisíc lidí, úzká vrstva inteligence. Zbytek národa pěstoval rýži a ovládal řemesla. Dnes se všichni museli naučit, co předtím uměla jen malá část obyvatel. Ani šóguni nebyli experti na jazyk. Dnes se musí expertem na jazyk stát každý Japonec, i malé dítě. My chodíme do posilovny těla, oni mají posilovnu mozků. K tomu se váže zajímavost – zaznamenal jsem, že Japonci mají menší množství výskytu Alzheimerovy choroby.
I Japonci se tady ale učí češtinu. Co je zajímá na české kultuře, co nejvíc vyhledávají?
Možná si to ani tak sami neuvědomujeme, kolik máme skladatelů, spisovatelů, sochařů. Málokdo ví, že spoluzakladatelem moderní japonské architektury je Antonín Raymond, světový architekt, který u nás neměl žádné realizace, ale v Japonsku a USA ano.
Říkám jim – a oni to tak chápou – že Česko je ve středu Evropy, že tam najdou zrcadlo evropské kultury, že z ČR vidí celou Evropu. Ne, že by měli rádi jenom Českou republiku, samozřejmě že mají rádi Francii nebo Itálii. Česko je pro ně ale země, kde lze získat vhled do evropské historie, tak i velký dotek s velkým množstvím kultury. To je opravdu důvod toho, proč se učí česky.
Proč tady podle vás měla Muchova Slovanská epopej tak velký úspěch?
Byl to neuvěřitelně odvážný nápad. Když jsem to poprvé slyšel, vzpomněl jsem si, jak se stěhovala z Moravského Krumlova do Prahy a jak to byla bolestná věc. Byl jsem pesimistou. Ale Japonci, když něco chtějí, tak kolem toho nedělají žádný velký „kravál“. Postupně vše připravují, trpělivě vyjednávají. A dokázali vyjednat i tohle. Chtěli vidět Muchu a dokázali to.
Doprovázel jsem císaře Akihita s císařovnou na Slovanské epopeji, oba se o tom bavili. Mezi sebou, ale zajímali se, co na těch obrazech je, speciálně o mírové symboly. Nakonec císař říkal: My to tak úplně nevnímáme, tu historii Slovanstva, Je dobře, že tady je. Dostali jsme upozornění o další historii. Otevřelo jim to zase další pohledy.
Velvyslanec: Císař je nejjaponštější Japonec
Japonsko má nejdéle vládnoucí dynastii. Jak císaře vnímají dnešní Japonci?
Císař spíš než vládce Japonska – podobně jako královna v Británii – je symbolem Japonska. Je odrazem Japonců, ztělesněním historie, kultury a toho, co znamená, být Japoncem. On je ten nejvíc japonský Japonec (úsměv). Lidé tu chtějí, aby jim dynastie zůstala. Jsou na ni pyšní. On reprezentuje je, takže jsou pyšní sami na sebe.
V poslední době však i tady dochází ke změnám. Měnil se zákon s ohledem na věk a zdraví císaře. Poprvé a jednorázově je možné, aby abdikoval. Během tří let by měla být umožněna výměna císaře za nového – jeho syna Naruhita.
Japonci určitě mají obavu o osud dynastie. Císař projevil přání vzdát se chryzantémového trůnu, což vyvolalo proces ve společnosti. Už předtím, když neexistoval mužský potomek v císařské linii, hovořilo se o změně tak, aby císařská linie mohla pokračovat po ženské linii. Pokud to bude třeba, myslím, že bude muset pokračovat po ženské linii.
Ale změnit takovou věc je obtížné. Pokud se něco má stát se systémem nástupnictví, tak to musí nejen schválit obě komory parlamentu, ale musí to schválit i japonský národ v referendu. Jako citlivou věc, která se týká jeho vlastní reflexe historie a kultury. Národ se s tím musí sžít, musí cítit potřebu to udělat a pak to udělá. je to proces, který nastartoval sám císař. Přijal se jednorázový zákon a je to agenda, která bude dál pokračovat. Ale nebudou dělat žádné rychlé pohyby, které se týkají Japonska, ani jejich dynastie.
VIDEO: Sobotkova mise v Japonsku: Tokio, Hirošima, šinkazen i saké
Premiéra Sobotku přijal korunní princ Naruhito. Jaká je jeho pozice?
Je nástupcem, určitě bude jednou císařem. Má tím pádem funkci a plní část státních povinností. Je zajímavé, že v 80. letech byl v Praze, kam jel vlakem z Londýna, kde studoval. Je umělec, hudebník, hrál s Talichovým kvartetem a je dobře, že má z mládí dotek z Česka. Určitě zná české pivo.
I císař s císařovnou ale vzpomínají na návštěvu České republiky v roce 2002, na jejich setkání s Václavem Havlem. Také princ Naruhito bude patřit mezi ty, kteří mají rádi ČR. I když se musí chovat ke všem zemím stejně jako císař. Jsem rád, že se nám podařilo ho s panem premiérem navštívit. Samozřejmě se chová podle protokolu, ale i když je protokol přísný, neomezuje konverzaci a sdílení pocitů. Rozhovor byl srdečný a určitě přispěl k tomu, aby mezi námi zůstala jistá vazba.
Hodně se mluví o ekonomické spolupráci a jejích možnostech. O co Japonci mohou mít z Česka větší zájem do budoucna?
Japonci dovážejí všechno, nemají žádné suroviny, žádné energie a 60 procent potravin také dováží. My sem vyvážíme pivo, ale i sušené mléko, teď se tady pokoušíme vyrábět sekanou. Japonci potřebují jíst a tohle je základ – vyvážet sem jídlo, potraviny je užitečná věc, která může fungovat.
Jsou tu dobří proto, protože mají skvělé technologie. Osobně se domnívám, že je to věc, kam musíme dostat naše firmy. A uplatňovat i své výrobky na japonském trhu. My s Japonci vyrábíme, vyvíjíme a prodáváme na evropský trh. Ale není vše jen o tom, abychom to prodávali v Evropě. Máme možnost přistoupit na jeden z největších trhů na světě.
Japonci chtějí vždy to nejlepší. Méně než my kalkulují cenu a kvalitu. Oni nejdříve řeknou kvalita, až pak je teprve cena. A pokud se udělá dohoda volného obchodu EU s Japonskem, tak se z cesty stane dálnice a odpadne spousta bariér.
VIDEO: Cesta japonským rychlovlakem? Pohodlí, rychlost, bezpečí
