9°C
Dívku znásilnil taxikář, manažerku bezdomovec. Experti: Oběti potřebují respekt
Partner jí na ulici stopl taxikáře, ten vysokoškolačku znásilnil. V nemocnici ji následně odmítli ošetřit. Další případ. Vysoká manažerka se šla jako obvykle proběhnout poblíž svého bydliště, přepadl ji bezdomovec. Byla paralyzovaná, neschopná zavolat si o pomoc. Sexuální násilí, situaci obětí i řadu případů z praxe probírali odborníci v pondělí při sněmovní debatě „Co potřebují oběti trestného činu znásilnění“. Mimo jiné respekt, přijetí a vyvracení mýtů, shodli se.
„Bezesporu zaznamenáváme v posledních pěti letech vyšší výskyt znásilnění,“ upozornila Petra Vitoušová z Bílého kruhu bezpečí, organizace, která poskytuje pomoc obětem trestných činů. Roste počet znásilnění mezi mladistvými – a to třeba i díky dostupnější pornografii. „Přibývá i případů přepadení,“ poznamenala.
„Stále platí, že jde o násilný čin zaměřený typicky proti ženám,“ podotkla exministryně spravedlnosti Helena Válková (ANO) s tím, že se obětí samozřejmě může stát i muž. Debata o znásilnění proběhla pod záštitou Ústavně-právního výboru, v němž je Válková místopředsedkyní. Spolu s ní debatu vedl její kolega z výboru Zdeněk Ondráček (KSČM).
Smutné příběhy: Znásilněná vysokoškolačka i manažerka
Během semináře došlo i na případy z praxe. Smutný příběh 23leté slovenské vysokoškolačky, která dnes studuje v Praze, uvedla terapeutka Petra Mrkosová. Dívka byla s přítelem na večeři, měla dle svých slov dvě deci vína, odjela taxíkem, jehož řidič ji znásilnil.
„Necítila svoje tělo, několik hodin se sprchovala, pak se rozhodla zavolat kamarádce, která ji přemluvila, aby se vydala k lékaři,“ popisovala terapeutka. Na ambulanci však byla dívka přijata mladým lékařem, kterému řekla, že se necítí na oznámení případu. Po konzultaci se starším kolegou ji oznámil, že ji v nemocnici neošetří. Ona sama prý mezitím chtěla nemocnici opustit. Kdyby na to měla dostatek sil.
Třásla se, bylo jí zle. Zdravotní sestra jí nenabídla židličku ani vodu. Také psychiatr, ke kterému se dostala později, ji přemlouval, aby čin oznámila. Jenže takové postupy mohou traumatizaci prohloubit, podotkla Mrkosová.
Dívka má i dnes strach z jízdy autem. Její postavení v očích těch, kdo ji přijímali, mohlo ovlivnit i to, že pila, byť velmi málo. „Potřebovala přijetí bez souzení,“ podotkla Mrkosová.
Sexuolog: Oběti potřebují i taktního doktora
„Oběti potřebují především kvalifikovaného a taktního doktora, zejména gynekologa,“ podotkl sexuolog Jaroslav Zvěřina, který také zmínil výhrady vůči lékařům a zdravotníkům, kteří se dostávají s oběťmi do kontaktu. I on upozorňoval, že většinu obětí tvoří ženy, většinu pachatelů muži, i když jsou samozřejmě výjimky. „Většinu znásilnění páchají zcela ‚normální muži′,“ podotkl.
Terapeutka Mrkosová přidala i příběh vysoké manažerky, která denně chodila běhat u svého domu. „Byla znásilněna několik metrů od něj bezdomovcem. Nevolala o pomoc, byla naprosto paralyzovaná. Doma na ni čekala čtyřletá dcera a její manžel,“ uvedla Mrkosová. Manžel se situaci rozhodl vzít situaci do vlastních rukou. Nevěděl, jak se k tomu správně postavit. Oběť byla vtažena do situace, na kterou se necítila. A manžel ji začal přehnaně ochraňovat, příbuzní ji dnes a denně hlídali – nepotřebovala přitom být do čehokoliv tlačena.
Znásilnění je destruktivní čin, varovala terapeutka. „Ženy popisovaly v první řadě to, že byly šťastné, že násilí přežily,“ uváděla Mrkosová. „Po čase bylo pro ně důležité necítit se jako oběť,“ připomenula odbornice a dodala: „Velmi důležité pro tyto ženy je slyšet, že jejich reakce je normální, že se nezbláznily.“ Jak zotavování, tak i potřeby obětí jsou přitom velmi individuální. To by ostatně měla chápat i rodina, navázal sexuolog Zvěřina.
U obětí znásilnění chybí respekt a důvěra
Dle Vitoušové se zvýšil příchod těch, kteří znásilnění oznámí. Dochází však často k sebeobviňování, snaze zakrýt, co se stalo, objevuje se dilema, zda znásilnění oznámit, či neoznámit. „Je to normální reakce na nenormální situaci,“ podotkla Vitoušová.
Ke zlepšení situace je dle ní nutné zvýšit povědomí veřejnosti o tom, co je znásilnění. „Toto se nám zatím nedaří. Člověk někdy žasne, jaké jsou představy, co je a není znásilnění,“ připustila Vitoušová.
Je třeba změnit i postoje veřejnosti ve vztazích k obětem znásilnění, míní Vitoušová. „Chybí respekt, důvěra, přijetí, nezpochybňování, porozumění,“ vypočítávala Vitoušová. Chybí však dle ní také rychle dostupná a diskrétní odborná pomoc, co se zdravotnických zařízení týče.
Obětí znásilnění se přitom může stát kdokoli. Objevují se však stereotypy. Mluví se totiž o tom, jak má oběť znásilnění vypadat – zda jde o silnou či slabou ženu, „chudinku“ apod. „Kdo se cítí být obětí, má na to právo, aby s ním bylo zacházeno jako s obětí,“ podotkla Vitoušová.
Ondráček: Vymyšlené znásilnění i velké trauma
Také poslanec Ondráček přispěl zkušenostmi ze své sedmnáctileté praxe vyšetřovatele, kdy prošetřoval řadu případů znásilnění. „V 90. letech nám dívka z tzv. lepší rodiny oznamovala opakované znásilnění,“ vzpomínal Ondráček. Chtěla však jen ukázat na „despotické chování svého otce“ a vše si vymýšlela.
Přidal však i drsný případ, kdy pachatel svou 36letou oběť pálil zapalovačem „jak na prsa, tak na pohlavní orgány“. „Tam jsem poprvé viděl, co vypadá posttraumatická stresová porucha,“ podotkl. S kolegy však řešili, zda jde o znásilnění, když nedošlo ke styku.
Ve Sněmovně se však řešily i zmíněné obavy přijít znásilnění nahlásit. Třeba ze strachu o narušení svého postavení. Oběti se totiž za svou situaci mohou stydět. Důsledky pro oběti jsou přitom různé – aktuální, krátkodobé a dlouholeté, někdy ve formě oné posttraumatické stresové poruchy – shrnula klinická psycholožka Jana Procházková.
„Oběť potřebuje především přijetí, aby se mohl narovnat narušený vjem světa jako nebezpečného prostředí,“ upozorňuje Procházková. „Nepřijetí, či zpochybňování oběti prohlubuje negativní zážitek. Jestliže už se odhodlám, přijdu a jsem zpochybněna,“ uvádí psycholožka.
Často však dochází i k přenášení odpovědnosti na oběť. A to třeba i ze strany soudců a dalších pracovníků, kteří přichází s obětí do kontaktu – mj. lékařů. I odbornice vyzvala, aby se zvýšil respekt k obětem. „Celá naše společnost podle mých zkušeností je leckdy na úrovni středověku, co se týká mýtů, neznalosti problematiky, předsudků,“ dodala odbornice.
Panuje řada mýtů, varuje psycholožka Čírtková
Nad mýty, které panují kolem obětí znásilnění, se pozastavila policejní psycholožka Ludmila Čírtková. „V Česku jsou dobře nastavené postupy na stereotyp pravého znásilnění,“ uvedla. Problém je však právě v mýtech o obětech. Mj. u vztahových znásilnění, kde se oběť a pachatel nějakým způsobem znali.
Jde často o případy, kde není dostatek důkazů. V důkazní nouzi pak na řadu přichází psychologické znalecké posudky. Oběti však podle expertky potřebují i zlepšení znalecké praxe. „Posudky bývají často také rozsudky. V důkazně nejednoznačných případech se však mohou uplatňovat mýty,“ podotkla Čírtková.
Potíž je v tom, že „oběť může projevovat celou podobu následků a v době vyšetření znalce být asymptomatická“, jak Čírtková upozorňuje. Panují přitom mýty např. o riskantním chování oběti a také úvahy o charakteru oběti, kdy vzniká mýtus o „správné oběti“. „Respektabilní oběť nemá příliš mnoho sexuálních partnerů, příliš se nevzdaluje od svého partnera či manžela,“ říká Čírtková.
Varovala také před mýtem o znásilnění známým pachatelem, který spočívá v tom, že podle lidí následky nemohou být tak závažné, jako když jde o neznámého člověka. „Opožděné oznámení zpochybňuje v Česku věrohodnost obětí. Proč přicházíte teď?“ podotýká Čírtková k dalšímu z mýtů. Oběť může zpochybňovat i to, „když se žena nebrání jak lvice“. V tomto případě jsou však ignorovány jak strach, tak degradace a ponížení oběti, dodala psycholožka.
Co všechny oběti znásilnění potřebují? „Změnu v praxi, nikoli legislativě. Zvýšit osvětu, zejména pokud jde o vymezení, co je a co není znásilnění. Zvýšení respektu a tolerance vůči potřebám obětí,“ vypočítával poslanec Ondráček na závěr debaty s odborníky.
Témata:
Související
