Inkluze je cesta do pekel, říká paní Eva, která syna s mozkovou příhodou dovedla až na vysokou

Autor: Vlaďka Hradská - 
22. 6. 2016
22:20

Bývalá ředitelka základní školy Eva Šípová (54) má syna Pavla (20) s mozkovou obrnou. Díky profesní i osobní zkušenosti získané ve škole a soužitím s postiženým dítětem má možnost hodnotit chystanou inkluzi, tolik propagovanou ministerstvem školství. „Je to cesta do pekel,“ říká.

V dnešní době zažívá pyšná matka Eva nevýslovný pocit štěstí. Jí i jejímu synu Pavlovi (20) se splnil životní sen. Mladíka, který je postižený lehkou mozkovou obrnou, přijali na práva!

„Od té doby, co jsem se to dozvěděla, se mi hrnou slzy do očí. První okamžik byl šok, který přešel v pocity štěstí. Pavlíka přijali na Masarykovu univerzitu v Brně. V úterý jedeme k zápisu,“ uvedla. Osud si s jejím synem krutě zahrál. Když jí neuroložka sdělila, že má syn trvale poškozený mozek a poruchu motoriky, byl Pavlík ještě malý.

Devítiletá školní docházka představovala pro chlapce muka. Dostával pětky za něco, co se nemohl nikdy naučit. Ve škole se trápil. Jeho matka se vzdala podnikání a zůstala s ním doma. Jedině tak se mu mohla individuálně věnovat a učit se s ním. Vyšlo to. Sama učitelka ale ví, co čeká na děti s lehkým mentálním postižením, zařazeným do ideálu inkluze.

Jaký je váš názor na chystanou inkluzi?

„V tom mám jasno. Je to cesta do pekel. Pro postižené děti, pro děti nadané i pro ty průměrné a v neposlední řadě pro samotné učitele. Je to zoufalý nápad, který poškodí všechny zúčastněné.“

Proč jste o tom tak pevně přesvědčena?

„Vycházím ze situace, která léta panuje na školách, kdy učitelé jsou přetíženi a platově podhodnoceni. Představa, že budou mít kapacitu na řešení obrovských problémů spojených se začleňováním dětí, které mají speciální vzdělávací potřeby, tak, aby to bylo ku prospěchu všech, je naivní a možná až nehorázná. Nehorázné je to od těch, kteří to vymysleli a realizaci chtějí hodit na nešťastníky učitele.“

Je problém v tom, že by inkluze byla špatně připravena?

„Nepřipravenost je jen jeden z aspektů. O řádné, promyšlené a komplexní přípravě takové změny nemůže být ani řeči.“

Váš syn má mozkovou obrnu. Základní školu zvládl jen s vaší velkou pomocí. Jaké děti patří podle vás do běžné třídy?

„Děti, které jsou fyzicky postižené, které mají lehké poruchy učení, které mají intelekt srovnatelný s ostatními žáky, by měly, nebo spíš mohly být vzdělávány dohromady. Děti, které mají snížený intelekt, poruchy chování závažného rázu, do běžné třídy prostě nepatří.“

Co by podle vás bylo pro takové děti nejvhodnější?

„Pro děti mentálně retardované jsou speciální školy s odbornými pedagogy jedinou možnou cestou, jak se jim skutečně věnovat. Kamarádka měla třeba ve třídě chlapce, který celé hodiny při vyučování onanoval. A nepomohlo nic. Oni si to nedovedou představit, co to obnáší v praxi. Vždyť těm těžce postiženým dětem ani nemůže být mezi zdravými dobře. A že ty zdravé to zbrzdí v učení, je jasné.“

Souhlasíte s tím, že by se všechny děti měly nějak vzdělávat?

„Ano. Ale na mě to dělá dojem, že stát tak chce ušetřit. Zruší nákladné speciální školy a těžce postižené nastrká do běžných škol, místo toho, aby se o ně postaral. Kdyby měl Pavlík ve třídě děti s poruchami chování, které by ho rušily, tak by tu základní školu ani nedokončil. Tady se musíme ptát, kdo má vlastně právo na vzdělání? Ten, který ani neví, že je ve třídě, nebo někdo s handicapem, ale na stejné intelektuální úrovni jako většina třídy. O normálních dětech ani nemluvím.“

Váš Pavlík ale základní školu zvládl, maturoval s vyznamenáním a přijali ho na práva. Neprotiřečí si vaše argumenty?

„Rozhodně ne. Školu zvládl, ale pro vytížené učitele na základce byl přítěží. A to byl ve třídě s handicapem jediný, i když byl velmi inteligentní. Nepsal, nemluvil, byl jiný. Musela jsem si ho na začátku vzít domů. Spolu jsme se učili písmenka, hledala jsem způsoby, jak mu pomoci se učit, aby to při svém handicapu zvládl. Nedovedu si představit, co se bude odehrávat ve třídě, až tam bude více dětí s různým handicapem.“

Nebylo to snadné a paní Eva, sama pedagog, si mnohokrát sáhla na dno. „Věděla jsem, že i když má Pavlík poruchu učení, není žádný hlupák,“ říká. Paní Evě zpočátku odborníci tvrdili, že se její syn nenaučí ani psát. Svým způsobem měli pravdu. Pavel píše jen na počítači. Situace se změnila až na střední škole v Třebíči, kde našel chápající učitele a rozumné spolužáky.

Právě učitelé na této škole studenta s vadou řeči a zdravotním omezením podporovali natolik, že si troufl jít dál za svým snem. „Jedno vím jistě. Kdybych nehledala individuální způsoby výuky, nezařídila mu osobního asistenta a nepodporovala ho, i když nosil pětky, Pavlík by neprošel ani základní školou,“ dodala Eva Šípová.

Doporučujeme
1080p 720p 360p
Další videa