Babišova europoslankyně zostra: Zemanovy klíny, čínská pachuť a evropská CIA

„Ve mně to zanechalo zvláštní pachuť. Pachuť toho, že Češi, čeští obyvatelé ve své zemi během té návštěvy podle mého názoru nemohli projevovat svou svobodu slova a projevu tak, jak by chtěli, a to si myslím, že je špatně. Žijeme v demokratickém státě, kde nemusíme všichni se vším souhlasit, ale lidé mají mít nárok se projevit, říci, co si o tom myslí,“ komentovala pro Blesk.cz Dita Charanzová návštěvu čínského prezidenta Si Ťin-pchinga. „Nechci se vracet k tomu, aby to ve mně evokovalo dobu dávno minulou,“ dodala.

Na svém blogu na iDnes.cz jste byla poměrně kritická k návštěvě čínského prezidenta v Praze, respektive k jejímu průběhu. Co vám nejvíce vadilo?

Překvapil mě celý průběh. Jela jsem Evropskou a v životě jsem tam neviděla tolik česko-čínských vlajek. Viděla jsem i ta bezpečnostní opatření a zarazily mě zprávy o tom, jak jsme my Češi nemohli možná tak úplně projevovat to, co někteří z nás cítí. Že chtějí mít vlajku Tibetu v ruce, že docházelo i k těm incidentům s koledníky a těmi čínskými „turisty“. To je něco, co by se dít nemělo. A co ve mně zanechalo pachuť z té návštěvy, kterou nějak nemůžu vstřebat.

Vadí mi, že jsme k tomu přistoupili tímto způsobem. Určitě se ta návštěva mohla zrealizovat, ale v jiné atmosféře, abychom z toho všichni měli pocit, že jde o obchod vzájemně výhodný a že je to obchod, který, doufám, bude sloužit českým občanům. A že to není jen obchod, který se bude týkat výhradně několika firem. Ale to se asi pozná, až přijde k tomu konečnému naplňování dohod, které se tady podepsaly.

Vidíte tedy i nějaké plusy čínské návštěvy?

Je určitě dobře, že se snažíme ekonomickou diplomacií otevírat trhy pro české podnikatele. A uvědomuji si – sama jsem na podzim navštívila Šanghaj – ekonomický pokrok, který tato asijská země zaznamenala. Rozhodně patří mezi důležité ekonomické partnery nejenom ČR, ale i EU. V rámci Evropského parlamentu zrovna probíráme jednání mezi EU a Čínou, co se týká ochrany investic. Budeme se bavit o tom, jak nastavit obchodní spolupráci s Čínou do budoucna, nemáme v tuto chvíli žádnou obchodní dohodu, která by podle mého názoru poměrně usnadnila i působení českých firem na tamním trhu, protože bychom si určili pravidla hry.

Rudí vítači, potyčky a mámení penězi: 49 hodin čínského Si zamávalo Českem

Na jedné straně tedy stojí ekonomický profit, na druhé straně nedodržování lidských práv v Číně. Jak vy vidíte tento rozpor?

Ano, Čína je velká a ekonomicky silná země. Ale Česká republika je ve světě pořád vnímána jako země, která vyvážela i tu svoji lidskoprávní dimenzi. Neděje se to ze strany pana prezidenta tak, jak jsme na to byli zvyklí v minulosti za prezidenta Václava Havla. Ale i tak si myslím, že abychom byli vůbec důvěryhodným partnerem ve světě, musíme ty dvě nádoby umět skloubit. Nemůžeme se na všechno dívat dolarovými očima. Teď jsem si vybavila strýčka Skrblíka. (Usměje se, pozn. aut.)

Musíme poukazovat na to, co se v těch zemích děje. Ať je to Čína nebo třeba Venezuela, Ázerbájdžán. Patříme v současné době k demokratickému světu a naštěstí už nejsme na té druhé straně, ale kvůli tomu, čím jsme si prošli, od nás svět očekává, že budeme tato témata nadále vnímat a nadále se k nim vyjadřovat. Můžeme si ale vzít příklad i z jiných zemí. Všichni asi v sobě mají určité dilema, jak moc pomoci byznysu, jak moc ale zároveň neustoupit z hlavních hodnot, principů. Například prezident Obama na Kubě. Ano, jel tam vylepšit vztahy, ale sešel se i s opozicí. A předal vládě seznam těch, které mají propustit. Tohle je cesta a zároveň tím i ukazujete, že jste sebevědomý partner.

Jak vy jako europoslankyně vnímáte to, co je vyčítáno panu prezidentu Zemanovi, že se stále více kloníme na východ, směrem k Číně a Rusku?

Byla bych ráda, kdyby česká zahraniční politika byla jednotná. Aby hlas, který slyším z Hradu, byl slyšet stejně silně z vlády, Černínského paláce. Někdy mám dojem, že hlas jednotný není. My jsme členy EU, jsme členy NATO a je to něco, o co tato republika sehrála svůj vlastní boj. Někdy na to zapomínáme, někdy nám to přijde, že už je to samozřejmost. Možná bychom si měli osvěžit paměť. A hlavně na tom stavět, stát se hlavně důvěryhodným partnerem těchto dvou organizací. A rozhodně některé výroky pana prezidenta tímto směrem nejdou.

To, co mě ale mrzí úplně nejvíc z těchto debat, je, že se bohužel panu prezidentovi podařilo rozdělit společnost. Pro mě by funkce prezidenta měla být o tom, že naopak dávám lidi dohromady, že se snažím vybudovat atmosféru nějakého občanského klidu, když to přeženu. Platí to i v souvislosti s návštěvou čínského prezidenta. Daří se mu zasadit klíny do společnosti. A to rozhodně není dobře.

Česko nyní intenzivně řeší otázku křesťanských uprchlíků z Iráku, kteří k nám byli letecky dopraveni, ale zrušili žádosti o azyl a zamířili do Německa. To si je nechalo na svém území. Jak vy tuto situaci vnímáte?

Přijeli do České republiky, předpokládali bychom, že zůstanou nějakou dobu, a to, že se rozhodnou, že budou putovat dál, rozhodně nevrhá nejlepší světlo celkově na tu otázku. Samozřejmě pokud se bavíme o uprchlících, bavíme se o lidech, kteří odcházejí ze země, kde jejich život je vystaven nebezpečí, válce, a hledáme pro ně bezpečné místo Evropě. A nemělo by to být místo, které si oni vyberou.

O tom koneckonců byla celá debata kolem uprchlíků od začátku, že na jednu stranu se musíme dívat na ty, kteří mají na azyl objektivně nárok, chápat jejich situaci a oddělit je od ekonomických migrantů. Do jisté míry za to může vstřícnost Německa úplně na začátku řešení uprchlické krize, kde trošku vydali vstupenku k nim. Ale vidíme, že ta pozice Německa se i v tomto ohledu trošku mění.   

Co říkáte na dohodu, kterou EU dojednala s Tureckem?

Rozhodně je Turecko zemí, která hraje důležitou roli v řešení uprchlické krize. To znamená, že s Tureckem musíme jednat a musíme s ním společně hledat nějaké řešení. Na druhou stranu uprchlická krize je především evropský problém. Já jsem od začátku upozorňovala na to, že mi chyběla akceschopnost EU od prvního okamžiku. Ztratili jsme plno času diskuzí, jak si budeme relokovat uprchlíky, vyvolalo to celou řadu emocí v jednotlivých členských státech. Rozhodně si nemyslím, že bychom to chytli za ten správný konec. Uvidíme, jak dohoda s Tureckem, ta možná výměna jeden za jednoho, bude fungovat v praxi.

Jsou tedy další miliardy a ústupky pro Turecko krokem správným směrem?

Víme, že Turecko neplní celou řadu mezinárodních dohod, které se týkají uprchlíků. Pro nás bude důležité sledovat i to, co se bude dít s uprchlíky, kteří se vrátí do tureckých táborů. Jestli ty peníze – a je to poměrně vysoká suma, kterou tam EU bude vydávat – jestli opravdu půjdou správným směrem. Tam, kam my Evropané chceme.

Otazník si ale kladu k tomu, co jsme všechno Turecku naslibovali, ať už jsou to víza, ať už je to vidina členství, přibližování se EU. Rozhodně z toho úplně nejlepší pocit nemám. Měla bych větší radost z toho, kdybych viděla čelní evropské představitele, jak se snaží ten problém řešit v rámci Evropy a přistupují k Turecku jako k partnerovi na stejné úrovni. Také z těchto dohod pro mě zůstala pachuť, že jsme Turecko hodně potřebovali, a proto jsme byli schopni politicky se zavázat k některým otázkám, které budou i politicky citlivé, až se budou projednávat v jednotlivých národních parlamentech, ale i u nás v Evropském parlamentu.

Europoslankyně Dita Charanzová (ANO) při rozhovoru pro Blesk.cz | Foto Blesk - Robert Klejch

V souvislosti s uprchlíky se nadále mluví o strachu z nich. Vnímáte nějaké rozdíly mezi obavami tady v Česku a ve Francii či Belgii, kde pracovně pobýváte?

Musíme si připustit, že čelíme největší migrační vlně od konce 2. světové války. A Česká republika, česká společnost se objektivně zalekla toho, co se na nás řítí i tím, že historicky nejsme zvyklí na přijímání obyvatel z různých koutů světa. Lidé se bojí toho, co to může přinést pro Čechy, pro Evropu. Ve Francii ty obavy jsou samozřejmě také, krajně pravicová strana Marine Le Penové posílila, ale většinový názor, jak ho vnímám, je poměrně solidární.

Vnímám tam různé aktivity, byť třeba jedinců – učitelé, kteří do kempů dochází vyučovat angličtinu a usilují tak o integraci běženců do společnosti. Je to běh na dlouhou trať, ale rozhodně si myslím, že se v tomto lišíme jako ČR. Je to dáno naším vývojem, ale i přístupem k cizincům. Belgie je případ sám o sobě, tam bohužel vidíme čtvrti, kde se přistěhovalci usadili, žijí tam a opět ta otázka integrace těchto skupin do evropského prostoru se tak úplně nezdařila.

Obraz zkázy: Bruselské letiště dva dny po teroristickém útoku

„Černé úterý pro Brusel, Evropu, svět. Otřesné a neomluvitelné, chybí mi slova...“ Takto jste 22. března komentovala teror v Bruselu. S odstupem času, našla jste slova pro pojmenování příčin takové tragédie? A jak jste ty chvíle prožívala?

Na ten den asi nikdy nezapomenu. Seděla jsem v autě, řídila jsem, když mi Viktorka (asistentka Viktorie Plívová, pozn. aut.) volala jako první informaci, co se stalo na letišti. Okamžitě jsem volala do své bruselské kanceláře a kolegové mě informovali o atentátu, který se stal v metru. Hodně jsem se vylekala, navíc někteří kolegové po té trase cestují, a protože jsem v Bruselu předtím pracovala, mám tam plno kamarádů, kamarádek, kteří tam žijí či pracují. Bylo to strašné. Musela jsem zastavit auto. Pak už ani nefungovaly telefony, vše jelo přes sociální sítě.

Byl to přitom po Paříži v poměrně krátké době další krvavý útok...

Ta sekvence jde hodně rychle po sobě. Paříž dvakrát, možná jsme už zapomněli, že předtím byl Madrid, Londýn... Je to chyba, už tehdy jsme měli přejít od politických proklamací k nějaké akci. Mou největší obavou je to, že asi už nikdy nebudeme mít klid, který jsme měli předtím, až si na to bohužel budeme muset zvyknout. Musíme si uvědomit to, že teroristické útoky se netýkaly jen Belgičanů, Francouzů, že jsou to útoky proti nám. Proti našemu stylu života, proti tomu, jak žijeme, jací jsme. Musíme k tomu přistoupit – a já doufám, že se to povede – všechny země EU jednotně. Protože terorismus hranici nemá a my bohužel je v celé řadě oblastí v tuto chvíli máme.

Máte teď strach, když vedete své dcery do školky v Bruselu či Štrasburku? 

Jako máma se o své děti bojím. Bojím se o ně a to stačí, když jedou někam na výlet. Nebezpečí číhá na každém rohu. Můžete být úplně zdraví a spadne na vás, jak vždycky říkal táta, květináč z 9. patra. Samozřejmě ta atmosféra ve Francii je jiná, než byla předtím. Já se spíš víc bojím o svět, ve kterém budou žít. Jsme z generace těch, kteří v podstatě nezažili válku, zažili jsme spíše ty pozitivní věci ve vývoji ČR i integrace Evropy a stále si myslím, že i přes to všechno špatné, co Brusel vyplodí, ten proces sám o sobě má smysl a minimálně splnil to, že pro co vznikl. O tom také nemluvíme, že prvotní cíl založení Evropských společenství bylo to, abychom neměli válku v Evropě. Já se spíš bojím o to, v jakém světě moje děti budou žít.

Co tedy dělat pro to, aby nebyla jejich ani naše budoucnost tak černá?

Doufám, že se opravdu teď podaří rychlá akce Evropy k tomu, abychom přijali co nejvíce opatření, jejich cílem bude maximálně předejít podobným atentátům. Máme tady například přípravu legislativy o zbraních. Dobře, není ideální, já sama jsem k ní velmi kritická. Ale samotný fakt, že jste si mohl koupit zbraň za méně peněz než ojeté auto a všichni to věděli, asi není dobrý. Že nám tady kolovaly zbraně z Balkánu po Evropě, že nemáme pořádnou kontrolu o nich, že deaktivovanou zbraň z jednoho státu můžete v druhém přeměnit na aktivovanou zbraň, tohle jsou prostě díry v evropské legislativě.

Musíme přijmout v celé řadě oblastí rychle legislativu, ať už se to týká zbraní, nebo abychom si více vyměňovali informace. Třeba ohledně pasažérů v letecké dopravě. Abychom posílili spolupráci zpravodajských služeb. Ideálem je pro mě evropská CIA. Vím, že je to běh na dlouhou trať. Ale pojďme si říct, že situace je natolik vážná, že si prostě ty informace sdělovat musíme. Musíme vědět, jací lidé se nám odkud vracejí, kde pobývají, s kým se stýkají. Čekám, že přijde nějaký velký balík protiteroristických opatření, který bude mít za cíl to, že neuvidíme ty fotky, které jsme v Bruselu viděli. Ve středu poletím přes bruselské letiště a je to zvláštní pocit.

Procestovala celý svět a říká, že české ženy se opravdu nadřou

Pro směrnici o kontrole zbraní jste stínovou zpravodajkou. Jak jste se vůbec dostala jako blond europoslankyně k této agendě, k tématu zbraní, mezi zbrojaře?

Jsem těmi teroristickými útoky natolik zasažená, že vidím kromě té mé běžné práce v Evropském parlamentu i toto jako jednu z priorit. Byla to jedna z prvních legislativ, která nám tam přistála. Já jsem se o ni přihlásila a dostala jsem ji, v rámci naší politické frakce ji mám na starosti. Je to opravdu někdy složité, protože nejsem expert na zbraně, zbraň jsem nikdy nevlastnila, ani nikdo v rodině ji zatím nevlastní. Učím se to a je to zajímavý proces. Nechala jsem si vysvětlit, z čeho se zbraně skládají, jaké jsou přesně rozdíly mezi automatickou a poloautomatickou... Mám i nabídku, že bych si měla jít se sdružením majitelů vlastníků zbraní zastřílet, abych věděla, co to znamená v praxi. Třeba na to také dojde.

Dostala jste nedávno jako první český politik cenu europoslance roku, v nadsázce „evropského Oscara“ za oblast zahraniční politiky. Co pro vás znamená?

Minulý rok dostala tuto cenu za sociální oblast kolegyně Martina Dlabajová. Pro mě osobně je to vizitka mé práce, ale nechtěla bych to ocenění přeceňovat. Na druhou stranu je nás tam 751 poslanců a jsem první český politik, který to ocenění získal. Je to pro mě o tom, že kolegové moji aktivitu vnímají, vidí, že jsem aktivní v oblasti zahraniční politiky, i když se v europarlamentu věnuji hlavně legislativě, což jsme voličům slíbili, že budeme dělat konkrétní věci.

Vidím to ale i jako určitý dluh vůči ostatnímu světu. My jsme si prošli během komunismu poměrně složitým obdobím a byli jsme rádi za hlasy, které přicházely ze zahraničí a upozorňovaly na situaci u nás. Myslím, že je to něco, co jako Češi světu dlužíme a co bychom měli splácet. Sleduji oblast lidských práv obecně a v podstatě pokaždé, když máme plenární zasedání, dávám nějaké doporučení k tomu, kde si myslím, že bychom se měli jako Evropský parlament vyjádřit. Nejvíc jsem asi byla slyšet co se týká Latinské Ameriky. Ať už to byli ztracení studenti v Mexiku, kteří byli brutálně zavražděni. Byla jsem první, kdo přišel s usnesením parlamentu. Nakonec všichni kolegové tomu dali zelenou a schválili jsme to. Mělo to poměrně velký politický dopad v Mexiku i celkově na vztahy s EU.

Venezuelu jste zmiňovala již dříve. Kde se ve vás vzal zájem právě o Střední a Latinskou Ameriku? Skrze vaši velkou zálibu v cestování? 

Ve Venezuele jsem nebyla a asi tam dlouho ani nepojedu, jsem tam na černé listině, občas o mě píší, že jsem obrázek evropské mafie. Přišlo to tak nějak přirozeně, já mám španělštinu jako jeden ze silnějších jazyků, kterým hovořím, studovala jsem ve Španělsku, mam ke španělsky mluvícím zemím blízko. Nebylo to tak, že bych si sedla, prstem ukázala na nějaké místo a řekla: To budu sledovat. Nebo že bych tam cestovala. Situace ve Venezuele se opravdu zhoršuje natolik, že patří mezi hlavní témata. To, že to v ČR nesledujeme, je přirozené, nemáme k té zemi tak blízko. Byť jsme tady tedy přijali celou řadu politických azylantů. U nás – když už – mluvíme o Kubě, které určitou viditelnost dal i náš bývalý prezident Václav Havel. Myslím si, že kdyby Václav Havel žil, tak by určitě teď Venezuela patřila k jeho tématům.

Proč myslíte?

Venezuela je země, která se v tuto chvíli dle mého názoru nejvíce potýká s problémem lidských práv v Latinské Americe, ale i v celoevropském obrázku. Mluvíme o desítkách politických vězňů, naposledy byl uvězněný demokraticky zvolený starosta Caracasu. Je tam v podstatě humanitární krize, lidé nemají dostatek základních potravin, léky, jenom kvůli tomu, že jejich vlastní prezident není schopný vyhlásit tento stav nouze, tak tam ani nemohou dostatečně fungovat nevládní organizace, aby pomáhaly obyčejným lidem. Přitom Venezuela patří mezi bohaté státy, zásob ropy má více než Saúdská Arábie. Ale propadla se díky špatnému vedení země do chaosu, bezvládí, bezmoci. Je naší povinností se snažit lidem všude na světě nějakým způsobem pomáhat.