10°C
Horáček: Havlův hlas dnes chybí nejen v případě uprchlíků
18. prosince uplynuly přesně čtyři roky od smrti Václava Havla. Na prvního českého prezidenta zavzpomínal ve vzpomínkovém seriálu Blesk.cz i textař Michal Horáček, který stál také u počátků sametové revoluce. Vedle toho se však pozastavil i nad děním aktuálním. Například v souvislosti s tím, zda Havlův hlas chybí během současné uprchlické krize. Vedle toho Horáček prozradil, jak on sám vidí svou případnou prezidentskou kandidaturu.
Účastnil jste se studentské pietní akce na památku 17. listopadu. Té pravé, chtělo by se říct, která byla letos trochu posunuta kvůli mítinku Miloše Zemana na Albertově. Jak vy jste vnímal atmosféru během té „náhradní“ akce studentů?
Líbilo se mi to. Nebylo to odpovídání křikem na křik, nálepkami na nálepky. Bylo to moc pěkné, důstojné shromáždění těch, kteří v naší kulturní situaci vlastně aspirují na to, být tou pravou aristokracií našeho národa. Lidí, kterým byl dán do vínku vysoký intelekt a schopnost vystudovat univerzity. Je pěkné být mezi takovými lidmi. I proto, že tam byli i jejich profesoři, kteří mluvili zajímavě, podnětně, inspirativně. Nebyla to žádná vzdoroakce, jedinkrát tam nepadlo jméno Miloš Zeman. Mluvilo se o studentech, tradicích, vzdával se hold kolegům z let 1939 a 1989. Ale dar vysokého intelektu s sebou nese i vyšší míru povinnosti. A to povinnosti stavět se proti nebezpečnému tím, že to pojmenujeme a nabídneme jinou, lepší alternativu. Krom toho – právě studenti v těžkých dobách nejednou prokázali, že jsou akceschopní. Je třeba si to připomínat, vždyť my, Češi, přece chceme a potřebujeme o něco opírat národní hrdost. O Jelenu Vičanovou a Martina Konvičku to zřejmě nepůjde, nic pěkného a statečného nenabízejí. Moc bych se přimlouval za to, aby se v těch dnech na Albertově, který má symbolický význam, scházeli studenti a ne aby si jej okupovala zmíněná paní Vičanová, která ten mítink organizovala. Aby se místo nenávisti znovu a znovu připomínaly a zpřítomňovaly činy někdejších studentů, kterým za mnoho vděčíme.
Byl jste u prvopočátků sametové revoluce, scházeli jste se i v bytě Václava Havla. Chtěl bych Vás poprosit o osobní vzpomínku na tuhle dobu a Václava Havla především.
Václava Havla zná člověk většinou jako takovou tu virtuální osobu. Disidenta, kterého zavřeli, neformálně vedl společenství kritiků totalitního režimu svou autoritou, neústupností, inteligencí, najednou se stal prezidentem, pak byl prezidentem znovu… Ale já si ho pamatuji z těch dob i jako člověka, který byl nejistý, plný pochybností. Myslím, že to bylo 26. listopadu v neděli, kdy bylo velké shromáždění na Letné. Bylo tam skoro milion Čechů, největší shromáždění v dějinách národa. S Kocábem jsme tam přivedli policisty, kteří se omlouvali za zásah na Národní třídě. Někteří lidé to přijali, někteří ne. Skončilo to večer v Laterně Magice, přišly delegace studentů z Disku a další lidé – za Václavem Havlem. Někteří mu spílali, že to bylo špatně vymyšlené, že tam měli mluvit jiní lidé a co měli říkat... Na vyčerpaného Václava to byl velký tlak. Hlavně proto, že i on o lecjakých našich krocích poctivě pochyboval a tu kritiku bral vážně. V těch chvílích jsem si myslel, že je na hranici toho, aby řekl: ‚Dělal jsem, co jsem mohl,‘ a odešel. Ocenil jsem však, že se nakonec přece jen vzmohl. Snažil jsem se ho v té diskuzi podpořit a spíše než stížnostem na to, co už se stalo, se věnovat diskusi o tom, co si přejeme, aby se teprve stalo. A to je ta nepsaná historie, která nezanechává pramenné stopy. V jednu chvíli se na mě podíval a ten pohled říkal ‚Tak díky‘. Velké dějiny to nezaznamenají, ale mé osobní dějiny ano. Možná že právě tehdy jsme se stali přáteli. Navzdory mnoha názorovým rozdílům jsme kamarády zůstali až do jeho smrti.
Kde jste Václava Havla potkal vůbec poprvé?
To bylo patrně při přípravě iniciativy Most, kdy jsme museli řadu věcí konzultovat i se zástupci disentu. Kdy to bylo úplně poprvé, to si už nevzpomínám. Lépe jsem ho ale viděl třeba toho večera, kdy jsme zakládali Občanské fórum v Činoherním klubu. Nebyl jsem v disentu, nebyl jsem žádný hrdina, který by se nechal zavírat... a tak jsem se ve společnosti těch, co tím vším prošli, nikam necpal a hlavně poslouchal a vnímal. A pak jsem Václava Havla poznal dost dobře. Během revoluce ve vypjatých chvílích poznáte lidi, které jinak poznáváte léta, během několika dnů. Václav musel dělat různá rozhodnutí, na která měl jen chvilku, a vůbec jsem mu to nezáviděl. Pak jsem ocenil, že je vůbec byl schopen udělat. Zpětně se k příběhu sametové revoluce snadno říká, že to všechno bylo jasné, nebo dokonce připravené. Ale já jako účastník každého z těch dnů vám říkám, že jasné nebylo vůbec nic. Kromě lidských limitů a slabostí každého z nás.
Během současné uprchlické krize se čas od času objevují názory, že v Česku jeden hlas, který by měl co říct a přinesl odlišný pohled na věc, chybí. Hlas Václava Havla. Souhlasíte?
Hlas Václava Havla chybí v lecjaké diskuzi. Přece jen je to dnes již historická osobnost, ať už ho vnímáte pozitivně, nebo negativně, těžko lze popřít, že byl významný. I když s ním nesouhlasíte, tak je dobré vyslechnout, co říkal. Tady je ale cenný nejen hlas Václava Havla, ale hlas každého chytrého člověka. A těch, díkybohu, je v Česku pořád dost.
Co vy sám a politika? Přemýšlel jste o tom, že byste právě svůj hlas zapojil do politiky?
Já jsem nikdy v politice nebyl, protože se toho hrozím. Ani jako kluk jsem nikdy nebyl v žádné partě, protože jakmile jste v nějaké partě, tak tím delegujete svoji odpovědnost vyšší entitě. To znamená, že řeknete: ‚No jo, ale oni to po mně chtěli. Tak se kamarádi usnesli.‘ To začíná v partě a parta je předstupeň partaje. A já se toho vždy hrozil, protože chci mít svou vlastní odpovědnost. Mně nakonec nevadí, že udělám chybu, nejhorší je, kdybych byl součástí nějaké chyby, proti níž bych protestoval, ale nakonec bych sklopil uši a řekl bych: ‚To rozhodla naše partaj.‘ To je pro mě nesnesitelné. Takže jediná možnost by pro mě byla vstoupit do politiky pouze osobně, na svou legitimaci, na svůj obličej a s tím, že člověk ví, že může sklidit odměnu nebo trest, ale obojí je zasloužené, poctivé.
Ta možnost tu je, skrze přímou volbu hlavy státu...
Vím, na co narážíte, a nebudu chodit okolo horké kaše – mnoho lidí, tisíce, mě k té kandidatuře vyzývá. A nejen prostřednictví té akce ‚Karta pro příštího prezidenta‘, kde jsem se prý umístil na jednom z předních míst. Na Facebooku za tím účelem založili speciální profil. Ať přijedu se svým recitálem do jakéhokoli českého nebo moravského města, je pro mnoho z těch, s nimiž se tam potkám, důležitější mě vyzývat ke kandidatuře, než celý ten koncert. Mě to udivuje. Jestli ta politická scéna je tak zoufalá v tom smyslu, že je třeba, aby na prezidenta kandidoval textař, tak mi připadá strašně vyprázdněná. Možná ale, že skutečně tak špatná je. Konečně, ti poslední prezidenti konali často tak, že s jejich kroky nejen nesouhlasím, ale vyloženě se za ně stydím. Aboliční článek Klausovy amnestie, to je skutečná katastrofa, která poznamenala politickou kulturu obecně a důvěru v politiku snad každého z nás. Samozřejmě se stydím i za lokajské služby zájmům putinovského Ruska, hradní oceňování komunistických papalášů, proti nimž jsme přece tu revoluci dělali, nebo ubohou mluvu, k níž by se hlava státu, která má naopak inspirovat k tomu nejlepšímu, nikdy neměla snížit. To ani ten Gustáv Husák nedělal nebo to alespoň neproniklo na veřejnost. Sice to byl jenom ‚podržtaška‘ východní despocie, ale pořád aspoň vypadal tak nějak jako prezident... A tak jen doufám, že někoho vzdělaného, kdo má za sebou velkou práci a hezký životní příběh, si lidé najdou a toho prezidenta z něj svými hlasy udělají. Takového bych rád podpořil.
Témata:
Související
