Chtěli jsme uchránit socialismus, invaze byla v roce 1968 nutná, napsal Biľak

Vojenská invaze do Československa v roce 1968 byla nezbytná, myšlenka socialismu prohrála jen zdánlivě, víra v komunismus je však asi ztracená. Napsal to nedávno zesnulý neostalinista a ideolog předlistopadové komunistické strany Vasil Biľak v doplněném vydání svých pamětí, které vydalo nakladatelství BVD pod názvem Až po mé smrti.

Biľak, který je podepsán pod jedním z takzvaných zvacích dopisů mimojiné uvedl, že "Internacionální pomoc nezbytná BYLA, pokud jsme chtěli uhájit socialismus. V roce 1968 všechno spělo k jeho destrukci, na tom trvám i s odstupem času,". Přiznal, že "pro každý případ byla připravena písemná žádost o bratrskou pomoc", i utajené schůzky se sovětskými komunisty před srpnovou invazí.

Zároveň uvedl, že dával přednost vnitropolitickému řešení, které by podle něj bylo lepší než vstup sovětských vojsk. Obával se, že to ani "čestní lidé, komunisté, nepřijmou tak, jak to bylo myšleno". Podle něj i "sovětští soudruzi podcenili faktor času a veřejné mínění".

Chybou podle něj v době kolem 21. srpna 1968 bylo, že "představitelé kontrarevolučních sil", tedy lidé kolem Alexandra Dubčeka, "nebyli včas izolováni, aby nemohli ovlivnit veřejné mínění". Svou chybu pak viděl v tom, že špatně odhadl míru odvahy "zdravých sil" v KSČ včetně Aloise Indry, s nímž se podle jednoho ze scénářů počítalo na funkci předsedy vlády.
Biľak v knize hájí také tehdejšího sovětského vůdce Leonida Brežněva, který podle něj nebyl hlavním iniciátorem invaze do Československa.

Kniha líčí Biľakovy vzpomínky od roku 1949, kdy nastoupil do krajské politické školy. Nakladatelství vynechalo úvodní kapitolu o jeho životě v letech 1938 až 1945. Nejobsáhlejší část knihy popisuje události v letech 1967 až 1969, tedy od pádu Antonína Novotného přes pražské jaro až po nástup normalizace pod vedením Gustáva Husáka.
Biľakovy paměti byly poprvé vydány v roce 1991 bez autorova souhlasu.