Čím vás tehdy Jan Fischer upoutal?
„Měl dlouhé vlasy, zlaté knoflíky na kostkovaném saku… Byl prostě fajn, příjemný, chytrý, mně připadal okouzlující.“
Související články
Každý jste ale měli v té době svoje manželství. Brali jste svůj vztah nejdřív jen jako flirt, nebo jste do toho šli vážně?
„Myslím, že od začátku to byl velmi silný vztah. Já jsem to rozhodně nepovažovala za flirt, i když jsme to dlouho tajili. Nakonec to prasklo tak, že moje jedenáctiletá dcera zůstala nemocná doma a našla v albu po babičce Honzovu fotku, kterou jsem si tam schovala. A protože mé manželství už tehdy bylo jen formální, nemělo smysl lhát.“
Jak dlouho jste spolu jen chodili?
„Vzali jsme se dva roky poté, co jsme se sblížili. A rok a čtvrt po svatbě se narodil Honzíček. Bylo mi 41 let, když jsem porodila. Byla jsem nejstarší matka v porodnici. Mému nejstaršímu synovi už bylo dvaadvacet a já byla díky němu skoro dva roky babičkou.“
Po porodu posledního syna pak je ve vašem životě devět let pro vás nebývalý klid. Žádné děti, svatby, rozchody…
„Až do roku 1998, kdy mi zjistili zhoubný nádor na ledvině. Přišlo se na to náhodou při rutinním kontrolním vyšetření. Nádor měl v tu chvíli v průměru tři centimetry.“
Jak dlouho jste nevěděla, jak to dopadne, jestli to vůbec přežijete?
„Od chvíle, kdy mi nádor našli, uplynulo čtrnáct dní, než mi vzali ledvinu. Z těch dvou týdnů si nepamatuju skoro nic. Mozek to prostě vytěsnil. Když mne pak asi pět dní po vyjmutí ledviny pouštěli z nemocnice, řekli mi, že jsem zdravá. Ale já jsem tomu nevěřila. Měla jsem strašný strach a cítila jsem to úplně jinak.“
Pořád vás to straší?
„Strašně se toho bojím.“
V roce 2001 jste skončila v invalidním důchodu…
„Měla jsem deprese. Když jsem po operaci zůstala sama doma, manžel chodil do práce a syn do školy, nedokázala jsem to zvládnout. Tak jsem znovu vyhledala psychiatra a nakonec z toho byl důchod.“
O osm let později se váš manžel stal premiérem. Jaký byl přechod z klidu invalidního důchodu do role manželky předsedy vlády?
„Ono to s sebou nenese zase tolik povinností. Šéf úřadu vlády mi při první návštěvě řekl, že nic nemusím, na nic nemám nárok, a co si vyberu, tak můžu. Takže to nebylo tak šílené. Musela jsem se naučit trochu spěchat, ale dalo se to vydržet.“
Takže kdyby se teď manžel stal prezidentem a vy první dámou, byla by to pro vás spíš povinnost, kterou musíte přetrpět, nebo byste to brala jako životní happy end?
„Já bych strašně nerada, aby to působilo, že jsem měla nějaký pochmurný život. Měla jsem naopak strašnou fůru štěstí – narodily se mi čtyři zdravé děti, jen jedno zdravé nebylo. Mám štěstí, že jsem vybruslila z nemoci, která mohla být fatální. Měla jsem štěstí, že jsem měla dobrou lékařku. Dodnes mám oba rodiče, kterým je 90 let a jsou pořád soběstační. Pro mne to v žádném případě není tak, že kdyby se můj muž stal prezidentem, byl by to flastr na to, že jsem neměla šťastný život. Já to beru tak, že jsem ho měla velmi šťastný
Přidat názor
