Paroubek: Škromach je lenoch, Palas zátěž pro stranu

Vážené delegátky, vážení delegáti, vážení hosté...

Když jsem odcházel z čela ČSSD poté, co sice volby vyhrála, avšak s výsledkem, který neodpovídal mým očekáváním, komentoval jsem to refrénem z písně Edith Piaf „Non, je ne regrette rien“, což volně přeloženo znamená „Ničeho nelituji!“. To neznamená, že jsem si v té chvíli ne uvědomoval řadu chyb, kterých jsem se dopustil já, tak členové vedení, mí spolupracovníci či mnozí z vás, kdo nyní sedíte v sále. Jsem politik s osobním krédem tuto funkci vykonávat jako službu lidem, jichž si jako přesvědčený demokrat vážím, a státu, k jehož historii a tradicím mám hlubokou úctu. A jsem také chlap, který neutíká před odpovědností. A odpovědnost znamená být vždy připraven kdykoliv odejít. Na takovou variantu jsem vždy připraven byl, proto mohu bez záště, lítosti či hořkosti říci: Ne, ničeho nelituji.

Ničeho nelituji, ani to dobré, co se mi stalo, ani to zlé, to je mi lhostejné, zpívá ve své písni Piaf. Bohužel, stává se u mých kritiků často, že velkorysost slov této písně převracejí. Lhostejným se stává to, co bylo dobré, a naopak to horší je upřednostňováno. Toho dobrého jsem zažil v čele ČSSD mnoho, jsem na mnoho věcí hrdý a jsem přesvědčen, že to cítíte spolu se mnou. Když jsem v dubnu 2005 přebíral funkci premiéra a ČSSD, byli jsme jako vyjedený krám s 10 % volebních preferencí. Tehdy ČSSD a její vedení – z nichž mnozí jsou stále místopředsedy a o funkce se znovu ucházejí – připomínalo skupinu roztřesených ratlíků a stranu zasáhla malomyslnost. Musel jsem okamžitě, bez nároků na vše osobní, bez ohledu na fyzické a psychické vyčerpání, na zájmy své rodiny, nasadit vysoké pracovní tempo i nový styl vedení strany a vlády.

Nelituji zakousnutí do kyselého jablka jménem Miloš Zeman

Právě sněmovní volby v roce 2006 hodnotím jako svůj největší osobní úspěch. Bez nich by totiž nebylo ani mimořádného úspěchu v krajských a senátních volbách v roce 2008. Před volbami v červnu 2006 jsme byli nejen ve vnitřní krizi, ale byla proti nám vedena široká mediální kampaň, do níž se zapojily i bezpečnostní složky, včetně justice. Připomínám jen namátkou kauzu Biolíh, tzv. Kubiceho zprávu, později kauzu Budišov, z nichž mě dodnes mrazí, neboť právě na nich je vidět, že zájem na totální porážce ČSSD se tehdy nezastavil před ničím. Podobná kampaň byla vedena v téže době vůči polské soc. dem. a bohužel velmi úspěšně. Jejich lídři nedokázali mezi sebou najít člověka, kdo by se takovému ataku byl schopen postavit, a dodnes je tak polská levice roztříštěná a bez politického vlivu. Nelituji ani toho, že jsem v zájmu úspěchu ČSSD musel kousnout do trpkého jablka jménem Miloš Zeman, a přes to, že mne politicky doslova likvidoval, jsem byl schopen se s ním před volbami usmířit. Nebýt pak jeho lpění na M. Šloufovi, mohli jsme v produktivní spolupráci pokračovat dál a možná, kdo ví, by prezidentská volba v roce 2008 probíhala jinak. Bohužel, právě otázka Šloufa byla klíčová pro rozhodnutí Miloše Zemana ve spolupráci nepokračovat a naopak nastoupit cestu podpory přeběhlíků, díky nimž vznikla Topolánkova vláda a nakonec i založení vlastní strany, která je jednou z příčin našeho volebního výsledku a ustavení Nečasovy vlády.

Díky volebnímu zisku téměř 33 % jsme však v období 2006–10 dokázali účinně zabraňovat nejhorším experimentům Topolánkovy vlády. Tehdy M. Topolánek jen zveřejnil nápad vyvádět část peněz na důchody do soukromých penzijních fondů a dostal od nás. Bylo tomu tak také proto, že jsme měli vlastní alternativu řešení. Právě tvrdá, nekompromisní opoziční politika nás také přivedla k zisku všech krajských hejtmanství. Lidé viděli, že nám nejsou lhostejní, že víme, jaké problémy je tíží, a rozuměli našim řešením. Byli jsme také schopni jít příkladem, a pokud bylo jakékoliv podezření na korupci v našich řadách, prosazoval jsem nesmlouvavé pravidlo »presumpce viny«.

Chápu, že k politice patří úsměv i nadhled. Když se ovšem politika levicové strany omezí jen na úsměvy a snahu nikoho neurazit, a to vše v situaci, kdy tato vláda přiznala, že před volbami lidem lhala a přenáší náklady své politiky primárně na lidi, kdežto zájmovým ekonomickým skupinám ty samé lidi předhazuje v plen, považoval bych to za stejnou chybu, jaké jsme se dopustili v období 2002–4. ČSSD je tu pro lidi, nikoliv lidi pro ČSSD! Když se naši politici budou jen usmívat, popřípadě jejich nejsilnější kritika vlády se omezí na pouhé dobrácké „Ty, ty, ty“, zatímco lidé jako Kalousek, Nečas či Bárta budou drancovat tuto zemi a okrádat její občany, pak budeme nejen zbyteční, ale co horšího – budeme směšní!

Je jasné, že právě takový styl levicové politiky, kdy jen neplácáte, ale máte také vůli své vize uskutečnit, vyvolává v našich soupeřích strach a nenávist. Strach, který se i díky stavu českých médií dokáže zhmotnit do osobních útoků na hlavního představitele takové politiky. Začalo to v roce 2005 mediálními útoky na moji osobu kvůli zásahu policie na CzechTeku. Já i František Bublan jsme byli okamžitě viníky nejen podle pravice, ale i podle většiny médií, přičemž zásahu velel okresní ředitel policie. Dnes vtrhne komando Vojenské policie, která je v přímé podřízenosti ministra obrany, do ČT se samopaly a ministra Vondru ani nenapadne, že by za to měl nést politickou odpovědnost. A médiím stačí, když licoměrně svede vinu na své podřízené stejně, jako tak učinil v kauze tunelu ProMoPro. Jaký jiný důkaz chcete, abych ilustroval situaci, v níž se nachází silný předseda ČSSD? Kdybych jen vystříhal komentáře deníků, v nichž jsem byl po pět let osobně urážen jak já, tak moji přátelé či rodina, neměl bych je kam uskladnit. Byl jsem líčen střídavě jako Gottwald, diktátor, ohrožující demokracii, nebezpečný populista, pak zase jako nacionalista či dokonce rasista a před volbami v roce 2010 dokonce jako horší nežli nacisté. A nikoliv nějakým obskurním plátkem, ale druhým nejčtenějším deníkem v zemi! Tehdy se zásadním způsobem vystupňovaly i útoky na moji ženu Petru, včetně těch fyzických – první násilný útok, který pak potkal Bohuslava Sobotku, byl směřován na ni a jen shodou šťastných náhod se jí o hlavu neroztříštila na mítinku kilová sklenice.

Přes to přese všechno se jí nedostalo ani solidarity od lidí z vedení ČSSD, naopak ji mnozí kritizovali, ačkoliv na její podpisy stáli lidé na mítincích dlouhé fronty. Nikam nekandidovala, podporovala pouze svého manžela a stranu. A když po volbách zjistila, jak se lidé z vedení strany, kteří jí dříve nadbíhali, začali chovat a vyjadřovat, ze strany prostě odešla. A zde poprvé a naposledy trochu zalituji. Milé přítelkyně a přátelé, já se jí po tom všem opravdu nedivím a komentáře některých z vás po jejím vystoupení ze strany byly, slušně řečeno, k odplivnutí. Máte plná ústa toho, jak musí být do vedení strany zvolena žena, a přitom se k ženám mnozí z vás chováte jako burani.

Nelituji ani toho, že jsme vyvolali hlasování o vyslovení nedůvěry Topolánkově vládě, protože morálka je nedělitelná. Topolánkova vláda nezvládala ekonomickou krizi a její korupční skandály přesahovaly mez, která byla únosná. Nedůvěru jí nakonec vyslovili její vlastní poslanci, naši přeběhlíci už jí nebyli nic platní. Fischerova vláda pak bez problémů a ostudy, kterou představovala některá extempore především M. Topolánka, předsednictví Unii zvládla. Když pak rozhodl Ústavní soud zcela v rozporu s ústavou o zrušení říjnového termínu voleb, měli jsme na výběr jen mezi špatnými řešeními. Všichni mnou oslovení právníci včetně ústavních nevylučovali silné riziko, že případný další podzimní termín voleb Ústavní soud opět zruší, což by znamenalo blamáž především pro ČSSD, neboť ODS neustále dokola omílala naši odpovědnost za vyslovení nedůvěry vládě, což ochotně přebírala všechna média. Navíc by za rozpuštěnou Sněmovnu převzal kompetence Senát, kde by se pravděpodobně realizovaly mnohé protilidové zákony a země by navíc v realitě ekonomické krize měla v následujícím roce 2010 dlouhou dobu rozpočtové provizorium. V této situaci jsme nemohli riskovat. A nebral jsem ohled na sebe, kdo by se bránil tomu vyhrát rozhodným způsobem volby, ale především jsem musel brát ohled na stát, na naše voliče a především na ekonomický stav země. Naše rozhodnutí, protože se nejednalo o mé osobní, ale celého vedení, nejít do tohoto rizika, bylo podle mne správné.

I přes již zmíněné výsledky sněmovních voleb je ČSSD nejsilnější parlamentní stranou, má 13 hejtmanů, sedm poslanců EP včetně jeho místopředsedy, je také ve vedení hlavního města, má primátory Brna a Ostravy, má primátory a stovky starostů. Je zkrátka nejsilnější stranou v zemi, byť není stranou vládní. Uvidíme, jaká bude bilance ČSSD za dalších pět let. Zda bude alespoň srovnatelná. Nikdy předtím jako dnes takovou bilanci ČSSD neměla. Politika se přece nedělá jen ve vládě.

Ale dost minulosti. Co vlastně by ČSSD měla dnes dělat?
1. Musí mít v každém okamžiku jasnou představu, co si myslí lidé, veřejnost, voliči sociální demokracie, jejich pevné jádro i voliči potenciální. Jestli něco v závěru volební kampaně v květnu 2010 selhalo, bylo to právě analytické zázemí ČSSD. Soupeři četli situaci ve společnosti lépe, diktovali témata v závěru kampaně a udrželi si strategickou iniciativu v období, ve kterém se rozhoduje, koho bude volit většina voličů.

2. Nikdy nepodcenit programovou činnost. Již po sjezdu ČSSD v roce 2007 byly vytvořeny týmy, které zpracovaly materiály často na vynikající obsahové úrovni. Chtělo by to jen vytáhnout ze šuplíku zejména materiály zpracované ke střední třídě, k mladé generaci a k Praze a začít s nimi pracovat. Pokud tuto politiku nevezmou za svou funkcionáři také na úrovni okresů a krajů, nemá tato politika šanci na úspěch. Tito funkcionáři musí přestat být neprostupnou vrstvou stranické oligarchie, jak to kdysi charakterizovala P. Buzková, rigidně zabraňující uplatnění nových přístupů a myšlenek.

3. Trvat na čistotě stranických řad, to je nesmírně důležité pro budoucí věrohodnost strany. Mimo stranu by měli zůstat lidé s kriminální minulostí (Děčín, Louny). Strana nesmí postupovat podle zásady »co jsme si, to jsme si« u vlivných funkcionářů strany. Mám tím na mysli hejtmany Palase a Zimolu, oba se stanou pro stranu v budoucnu zátěží.

4. Velmi pravděpodobně se nezmění ani vztah rozhodující části médií vůči ČSSD. Prostě charakter médií, zejména tištěných, není u nás pluralitní a je třeba s tím počítat jako s konstantou. Je nutné hledat všechny cesty k rozšíření působení strany, jejích členů a funkcionářů na internetu i jinde.

5. Neméně důležitá je ovšem také komunikace uvnitř strany. Myslím, že je nutné obnovit pravidelné informování o základních politických otázkách týdne, politických postupech vedení strany např. formou bulletinu předsedy anebo jinou vhodnou formou.

6. Jako důležité vidím rozvinout v rámci ČSSD prvky přímé demokracie. Využít možnosti pořádat k zásadním politickým otázkám vnitrostranická referenda. Uplatnit přímou volbu předsedů okresů, krajů a následně pak předsedy ČSSD.

7. Změnit způsob nominace čtrnácti krajských lídrů pro volby do Sněmovny. Stavět do čela kandidátek lidi s největším kreditem, s největší podporou veřejnosti.

8. Zásadně změnit volbu členů ÚVV a předsednictva strany z dosavadní v podstatě zastupitelské na volbu, kde by získávali zastoupení především celostátně uznávané osobnosti strany.

9. Velkou pozornost věnovat vyhledávání nových kontaktů a zejména nových myšlenek z neziskových organizací.

10. Také před příštími volbami česká pravice nepochybně vytáhne »osvědčený « antikomunistický koncept KSČSSD. Strategickým cílem ČSSD musí být v příštích sněmovních volbách získání levicové většiny mandátů ve Sněmovně. Ostatně analogii toho můžeme hledat ve výsledcích krajských voleb v roce 2008. Levicová většina mandátů umožnila ČSSD vytvořit si ve všech krajích podmínky pro sestavení takového uspořádání krajské rady a tedy vládnutí, které nejlépe umožní v tom kterém kraji splnit její volební program. Představa, že pokud nebude po sněmovních volbách levicová většina, může se ČSSD díky »koaličnímu potenciálu« svých nových lídrů stejně dostat do vlády, je z říše politické sci-fi. A hlavně je v rozporu s naprosto převažující evropskou tradicí a realitou. Vlády ve většině evropských států jsou vytvářeny buď kolem silné pravostředové, anebo kolem silné levostředové strany. Bude proto nezbytné kousnout do trpkého jablka jménem KSČM. Fantazírování o tom, že členstvo KSČM za deset či dvacet let vymře, už tady bylo před volbami v roce 1990 z úst známých prognostiků a zejména neřeší postup ČSSD a levice před a po příštích volbách do Sněmovny. KSČM je největším problémem české levice. Kromě toho při příštích může na levici stát ještě další politický subjekt.

Má kritická slova na adresu ČSSD v posledních měsících nejsou vedena úmyslem zraňovat, urážet, ale pomoci. V ČSSD jsem působil od prvních dnů jejího znovuobnovení v roce 1989 na nejrůznějších úrovních.

Situace, které čelíme, je jen zdánlivě výhodná pro levostředovou stranu. Nejde jen o obrovité problémy státního rozpočtu naší země, které pravicová vláda řeší na úkor středně a nízkopříjmových vrstev občanů. Např. »důchodová reforma « v režii pravicové vlády problémy veřejných rozpočtů ještě jen prohloubí. Je to začarovaný kruh hlouposti a nekvalifikovanosti, sociálního mičurinství dnešní vlády.

Ale pokles mezd nejen veřejných zaměstnanců se týká statisíců lidí a jejich rodinných příslušníků. Neřešení problematiky nájemních vztahů vládou vytváří nejistotu pro tři a půl milionu lidí! V naší republice je téměř 10 % veškerého práceschopného obyvatelstva nezaměstnaných, v některých krajích a okresech je nezaměstnanost ještě podstatně vyšší. A lidé se bojí, pokud práci mají, že ji ztratí. A tato vláda, postavená na ideologii neoliberalismu, není schopna řešit vážné problémy Ústeckého či Moravskoslezského kraje, ale také celé řady okresů se stabilně vysokou nezaměstnaností. Např. podpořit ty zaostávající regiony a mikroregiony rozumně nastavenou dotační politikou včetně využití evropských peněz.

Jsem přesvědčen, že lidé očekávají od opozice akci. Neočekávají nerozhodnost, rozesílání nesrozumitelných tiskových zpráv, omluvy za údajnou vlastní neslušnost vůči pravici a agresivním médiím.

Lidé pro začátek očekávají jasné a tvrdé pojmenování problémů. Očekávají boj za jejich ochranu. Nesmlouvavý boj. A ne dárkové koše premiérovi, anebo politickou kurtoazii ve vztahu k vládě.

Vládní většina nechce ve Sněmovně hovořit o nepříjemných tématech. Proto nepřipouští žádnou debatu na téma tunelu pro ProMoPro a Vondru a ODS. Žádné téma k diskuzi pro vládu není ani kaddáfíovské přepadení ČT komandem Vojenské policie. Žádnou nepříjemnou diskuzi tedy nechce vláda připustit. Je možné to buď trpně, gándhíovsky přijmout, což se zatím ze strany ČSSD děje, anebo hlasovat o nedůvěře takové prohnilé vládě. A říci v diskuzi před hlasováním o nedůvěře, co je potřeba říci a co také lidé potřebují od někoho slyšet. Říkám úmyslně od někoho, protože když to nebude ČSSD, bude to někdo jiný. A bude to říkat – nebude-li to v Parlamentě – i třeba na ulici. Hrozí, podle mého názoru, velmi reálně, že veřejnost bude hledat řešení mimo strany establishmentu, kam lidé zahrnou i ČSSD. Tedy pokud se rázně a důsledně neoddělí od vládní koalice a od její politiky.

"Škromach, politický rutinér a lenoch bez vlastních myšlenek"

Nechápu např. to, že sociální demokracie nebyla schopna v předchozích týdnech předložit vlastní variantu důchodové reformy nebo alespoň její principy. Vyklidila tak pole pravicovému prezidentovi a čilému populistovi Bártovi a umožnila jim úspěšně sehrát falešnou roli »přátel lidu«. Za to je někdo odpovědný. Ten někdo se jmenuje Z. Škromach, politický rutinér a lenoch bez vlastních myšlenek.

Znám oba kandidáty na předsedu ČSSD, byli to mí nejbližší spolupracovníci. Má-li být jeden z nich úspěšným předsedou, potřebuje kolem sebe lidi, kteří jsou odvážní a také myšlenkově potentní. Jak hodnotit lidi, jejichž názory se za léta spolupráce nepodařilo rozeznat ani mně? Co dělat s rutinéry typu M. Urbana či M. Benešové, kteří jsou zcela myšlenkově sterilní a léta se jen vezou? Minulý týden jsem měl dlouhý rozhovor s B. Sobotkou, znám jeho názory, nejsou daleko od mých. Bude ale v čele strany úspěšný jen tehdy, nebude-li obklíčen lidmi bez názorů, lenochy a lidmi bez odvahy.

Přátelé, vaše odpovědnost za tuto zemi je ohromná. Zvolíte dnes pravděpodobně budoucího předsedu české vlády. Celá země se na vás dívá. Nebudete-li dnes odvážní, nebude ani sociální demokracie schopná dostát své obrovské zodpovědnosti za tuto zemi.