Pokusy o vymezení sfér vlivu pobřežních států začaly prakticky s rozpadem Sovětského svazu počátkem 90. let minulého století. Zatímco do té doby bylo moře pod kontrolou dvou států, Sovětského svazu a Íránu, po zániku SSSR se počet pobřežních států zvýšil na pět. Pokusy dohodnout se na rozdělení vodní plochy, dna, rybolovných zón a vzdušného prostoru a na vedení podmořských ropovodů a plynovodů až do letošního roku selhávaly.

Konvence stanoví hranice hospodářských zón a zavádí patnáctimílové pobřežní pásmo a navíc ještě další desetimílové pásmo pro rybolov. Její součástí jsou národní rybolovné kvóty, zpřísněná ochrana životního prostředí a zásady spolupráce v bezpečnostní oblasti. Smlouva zakazuje přítomnost cizích ozbrojených sil v oblasti Kaspického moře.

Signatářské státy včetně Ruska musely podle moskevského tisku přistoupit na řadu kompromisů. Putin například souhlasil se stavbou podmořského plynovodu z Turkmenistánu do Ázerbájdžánu mimo ruské území, v němž Moskva vidí ohrožení svých vlastních tras do Evropy. Výměnou Kreml dostal bezpečnostní záruky, které Rusku garantují prakticky úplnou vojenskou kontrolu oblasti.

Podle ruského serveru Expert se státy zvlášť zabývaly na první pohled nevýznamnou otázkou, zda je Kaspické moře skutečně mořem, nebo zda je to jezero. Na pojmenování totiž závisí uspořádání přiznaných hospodářských zón.

Zatímco Rusko a Írán trvaly na tom, že vnitrozemská vodní plocha je mořem, podle Ázerbájdžánu je to jezero. Ruský a íránský pohled prý nakonec zvítězil, protože mezinárodní regule pro vyznačení zón jsou v tomto případě přesnější. Pokud by Kaspické moře bylo jezero, musela by se nová pravidla z velké části vypracovat.