Íránci hovoří výhradně o svých právech a suverenitě své země. Mezi vyjednávači tento odlišný přístup vytváří velké napětí, takže mluvčí Bílého domu Josh Earnest považoval za nutné pohrozit, že pokud Írán neustoupí, přestanou Američané jednat. Toto napětí ale vyvolává také otázku, zda je celý tento "podnik" realizovatelný. Íránci jsou bez ustání naladěni na politiku doma v Teheránu a nechtějí se podepsat pod nic, co obsahuje specifické údaje o tom, čeho se bude muset Írán vzdát.

"Nám jde hlavně o počitatelné údaje: Kolik centrifug bude moci být v provozu, kolik plutonia může vyrábět reaktor v Aráku, kolik uranu si mohou ponechat. Oni hovoří v symbolech, nechtějí vypadat, že ustupují," popsal vyjednávání jeden americký účastník.

Rozhovory by byly snazší, kdyby jejich účastníky byli jen američtí ministři zahraničí a energetiky John Kerry a Ernest Moniz a jejich íránské protějšky. Naučili se spolu pracovat - Kerry s íránským ministrem zahraničí Mohammadem Džavádem Zarífem strávil víc času než se šéfem jakékoli jiné diplomacie. Moniz se nemusí starat o politické problémy a s ředitelem íránské agentury pro atomovou energii Alím Akbarem Sálehím mluví výhradně o technologii obohacování a jaderné energetice. Oba tito Íránci studovali v USA ještě před islámskou revolucí z roku 1979 a i když to nemohou říci nahlas, rozhovory považují za šanci ukončit období, kdy se Írán vymezoval jako oponent USA.

Íránské vyjednávače zaskočil duchovní vůdce ajatolláh Alí Chameneí, když stanovil, že rozhovory musejí Íránu zaručit možnost vyrábět jaderné palivo v desetinásobné míře než dnes, že nebude nucen zavřít své provozy a že dosáhne okamžitého zrušení sankcí.

Íránský analytik Karím Sadžádpúr říká, že USA na sebe vzaly riziko, když začaly jednat se zemí, která má tak rozdělená mocenská centra jako Írán. "Věčný problém při jednání s Íránci je ten, že ti nejmocnější z nich jsou nedostupní a ti nejdostupnější moc nemají. Ajatolláh Chameneí nevycestoval z Íránu od roku 1989. Kásim Sulejmání je zaměstnán v Tikrítu, takže nemůže být v Lausanne," řekl k veliteli jednotky revolučních gard, které pomáhají Iráku bojovat proti islámským radikálům.

USA se v tomto případě ocitly na stejné straně jako Sulejmání, a není to pro ně snadné. Sulejmání je na americkém seznamu osob, na něž se vztahují protiíránské sankce, částečně pro teroristické aktivity jeho elitní jednotky, která také odpovídá za vojenský charakter íránského programu.

Íránci se díky rozhovorům poučili o americké politice. Kerry nezbytně potřebuje čísla, protože je od něj žádá Kongres. On a Moniz musejí předložit fakta, na jejichž základě bude možné "vypočítat", jak daleko jsou Íránci od atomové bomby. Pokud je nedodají, budou následovat další sankce.

"Aby (prezident Barack) Obama dohodu prosadil ve Washingtonu, musí prokázat, že oddaluje hrozbu a že tlačí Írán k vnitřní reformě. Aby dohodu přijali konzervativci v Teheránu, musí Zarífova skupina prokázat, že dohoda uznává íránská práva, ponechává prostor pro výrobu zbraně a nevydává Írán napospas americkému tlaku a dalším požadavkům, jež by rozvrátily islámský stát," říká o jednání Robert Litwak, který je autorem knihy Íránské jaderné šachy: Výpočet amerických tahů.

Obama argumentuje tím, že dohoda je důležitá právě nyní, v době rostoucí moci Íránu na Blízkém východě. Bylo by těžké pokoušet se omezit íránské ambice, pokud by jeho sousedé věděli, že má Írán jadernou zbraň nebo ji dokáže rychle vyrobit. Proto Kerry trvá na tom, že je nezbytné zajistit, aby Írán nebyl schopen získat uran pro bombu nejméně jeden rok, což poskytne dostatek času pro diplomatickou akci, obnovení sankcí nebo v krajním případě vojenský zásah.