Nejnovější dílo Anny Chromy dostala škola darem. Není zřejmé, jak velké bylo její úsilí je získat. Zprostředkovala je podobně jako předchozí umístění děl Chromy v Praze hudební producentka Renata Sabongui, uvedla dnes Chromy při odhalení sochy. Historik umění Josef Záruba zmínil Schubertovy rodinné kořeny v českých zemích i fakt, že jeho socha bude v areálu HAMU stát vedle plastiky Bedřicha Smetany od sochaře Stanislava Hanzíka. Samotný Schubert v Praze nikdy nebyl.

"Inspirováno Královskou cestou, socha Franze Schuberta by měla být konečným bodem Sošní cesty, putování ze Senovážného náměstí od kašny Českých muzikantů kolem Stavovského divadla a Pláště svědomí do Celetné přes Karlův most do sídla HAMU," přeje si autorka.

V roce 2003, poté, co bylo odhaleno právě její dílo na Senovážném náměstí, veřejný protest organizovali pedagogové Akademie výtvarných umění. Byl mezi nimi i Milan Knížák, který tehdy vedl Národní galerii. Řekl tehdy, že plastiky, které se objevily v Praze, nemají žádnou uměleckou kvalitu a jejich umístění je motivováno politicky, nikoliv kulturně.

Historik umění Jiří Fajt, který dnes stojí v čele Národní galerie a s Knížákem má často spíše spory než shodný názor, s ním v případě soch Anny Chromy souhlasí. "Praha jako město, ve kterém se zachovaly bohaté vrstvy jednotlivých kulturních a uměleckých období, si zasluhuje podstatně kvalitnější sochařské práce," řekl dnes Fajt ČTK. "Myslím, že není vhodné, aby tyto plastiky reprezentovaly současné umění, když je tu celá řada kvalitních sochařů. Měli bychom se snažit získávat jejich práce," doplnil.

V Praze stojí od Chromy plastika u Stavovského divadla v podobě prázdného pláště. Vedle Prahy je stejná také v Salcburku, Aténách a na dalších místech. Jan Skřivánek z časopisu Art&Antiques považuje plastiku u Stavovského divadla za kýč. "Je ostuda, že takovéhle věci hyzdí veřejný prostor Prahy a navíc že se objevují ve spojitosti s institucemi, které by měly být propagátory kultury na nejvyšší úrovni," uvedl.

"Přítomnost soch Anny Chromy po městech celého světa svědčí o tom, že městský úředník si od odborníků zkrátka poradit nedá," soudí kurátorka Lenka Lindaurová. "Celkem chápu, že realistické sochy v duchu lyrického kýče se divákům většinou líbí, jsou čitelné, srozumitelné a strašlivě průměrné. Mluví na nás jazykem prvorepublikové naivky, falešné úcty ke klasikům umění. Autorce její právo svobodně tvořit nikdo neupírá. Proč však odhalujeme její další špatnou sochu v naší metropoli? Platí nám za to? Jsme opravdu stále tak provinční?" ptá se.