Recenze: Nejdřív drogy a divoký sex, pak postřílet spolužáky. To je zlatá mládež Švédska

S Majou se čtenáři setkávají devět měsíců po masakru, v den, kdy začíná soudní proces. Do té doby byla dívka umístěná izolovaně ve vazební věznici. Autorka děj popisuje Mariinýma očima, časové linie se tak různě prolínají v návaznosti na to, jak si hlavní (anti)hrdinka promítá svou minulost a odhaluje další střípky krvavé skládačky.

Již na začátku knihy se čtenář dozví, že Maja ve třídě nestřílela sama. Spolupachatelem byl její přítel Sebastian, syn nejbohatšího muže v zemi, kterého nakonec dívka zabila. Skrz vzpomínky a útržky ze soudního procesu spisovatelka na 372 stranách postupně odhalí, jak to celé bylo, kdo je vlastně vrah a kdo oběť.

Recenze: I malebná městečka skrývají strašná tajemství. Co odhalí Černé lekníny?

Podobně těžké a spletité téma není jednoduché uchopit, k dokonalosti ho dovede jen málokterý autor. Vyžaduje precizní psychologii a vhled do postav. V tomto ohledu uškodilo Perssonové, že se rozhodla příběh vyprávět z pohledu 1. osoby, v kterém se nic neschová, nic není ponecháno vlastní interpretaci a čtenář se ocitne přímo v hlavě hrdinky. Hlas Majy je sice poměrně přesvědčivý z hlediska jejího věku, ale ne z pohledu potenciální vražedkyně, která prochází hlubokou krizí a traumatem.

Hrdinka má po celou knihu od čtenářů znatelný odstup, ona i všechny ostatní postavy jsou vykresleny ploše, není je možné poznat, ani abstraktně pochopit, což je u tohoto tématu zásadní. Možná to je záměrem, vždyť sama Maja podotýká, že „žádné vysvětlení neexistuje, celé je to naprosto nesmyslné“, možná, že Maja má uvnitř sebe hluchá a prázdná místa, chybí jí reálná osobnost i emoce, a právě proto nemá čtenáři, co víc nabídnout. Přesto to zanechává určitou pachuť.

Dojde i na rasismus a sociální otázky

Během vyprávění se spisovatelka pokouší dotknout také dalších palčivých témat dnešní doby - rasismu, drog, šikany, zneužívání, chudoby. To je pro severské autory poměrně typické, v tomto případě se ale i zde snaha lehce míjí účinkem. Některé sociální otázky se tam objevují trochu nuceně, se samotnou tragédií přitom nemají zase tolik společného.

Kniha na obalu hlásá, že byla vyhlášena „Nejlepší švédskou krimi roku 2016“. I tím si nechtíc zadělává na nespokojené ohlasy. Nejde totiž o detektivku. Zápletka se sice točí kolem kriminálního činu, ale nedochází zde v podstatě k vyšetřování, k odhalování, ke gradaci. Není toho mnoho, co by mohlo čtenáře překvapit.

Neznamená to, že by nebyla kniha čtivá. Už samotným námětem žene čtenáře dál a dál, v touze odhalit, co se v těch minulých měsících a letech odehrálo, co vedlo k tak tragickému konci.

Perssonová dokáže rovněž v určitých chvílích dobře vykreslit atmosféru beznaděje a bezmoci, v pasážích ze soudní síně je zase vidět, že je vystudovaná právnička. Autorka nabízí i řadu zajímavých postřehů či myšlenek, nevyhýbá se surové kritice dnešního Švédska... Ve srovnání se skutečným potenciálem tématu to ale prostě nestačí.

Malin Perssonová Giolito

Tekutý písek

nakladatel Knižní klub, 2017

372 stran

Hodnocení: 70 %